Rupert Huber: Tady jsem

Osobní setkání s muzikantem, kterého máte v oblibě, bývá často ošidné. Při poslechu jeho skladeb si vytvoříte virtuální podobu, která může být od té skutečné hodně vzdálená. V případě Ruperta Hubera, poloviny elektronického dua Tosca, k tomu přispívala i skutečnost, že spolu s uznávaným dýdžejem a producentem Richardem Dorfmeisterem vydávají u labelu s názvem G-Stone, odkazujícím k oblíbené činnosti vyznavačů marihuany. Čekal jsem lehce zhuleného bohéma, místo toho přišel pravý vídeňský elegán. Na závěr velepříjemného rozhovoru mi ještě podepsal cédéčko. A s věnováním.

Jak dlouho už se vlastně s Richardem Dorfmeisterem znáte?
Potkali jsme se na základce, když nám bylo deset. Každý den jsme se vídali ve škole a došlo to tak daleko, že jsme spolu na střední založili kapelu. Byla to taková poměrně bizarní záležitost, já jsem hrál na turecké nástroje a celé se to jmenovalo Dehli9. Stejně jsme pak pojmenovali naše třetí album Toscy, jako takovou poctu. Po škole jsem si pak dal od hudby pauzu, cestoval jsem po Anglii a podobně. No a po čase jsem se s Richardem znovu setkal a udělali jsme skladbu Chocolate Elvis. A to byl začátek Toscy. Je to podobné jako tehdy ve škole. Vídáme se pravidelně, ale je to jednoúčelové přátelství. Scházíme se kvůli hudbě, kvůli skládání. Sejdeme se ve studiu, uděláme práci na albu a pak si řekneme: čau, tak zas příště.

Jak skladby vznikají? Je to improvizace, nebo každý má jasnou představu a společně ji jenom dolaďujete?
Tosca je pro nás hlavně zábava. Baví nás přijít do studia s tím, že začínáme úplně od nuly. Prostě jen tak jamujeme. Přestože jsme považovaní za elektronické duo, hodně věcí hrajeme na živé nástroje.

Na albech Suzuki a Dehli9 ozdobila hned několik skladeb zpěvačka Anna Clementi. Kdo to je?
S Annou se znám už dlouho, spolupracovala se mnou na několika koncertních projektech. Vím, co dokáže, a když jsme s Richardem přemýšleli, co by bylo dobré pro tuhle nebo tuhle skladbu, napadlo mě ji přizvat do studia. Bylo to vlastně zase jamování, i když dirigované. A nakonec z toho vzniklo to taga-taga-tag ve skladbě Suzuki.

Jak vycítíte, jestli tahle skladba potřebuje spíše ženský nebo spíše mužský vokál?
Většinou si řekneme, že ta skladba žádný hlas nepotřebuje. Ale někdy cítíme, že by se tam hodil. Poslechneme si hotový track a máme pocit, že není dost dobrý na to, aby to byla instrumentálka, a že vokál to zachrání. (smích) Pak už je to věc intuice.

Většina vašich skladeb má zvláštní, až legrační názvy, například Chocolate Elvis, Fuck Dub nebo Rolf Royce...
Abych pravdu řekl, tak u většiny skladeb vůbec nedokážu říct, proč jsme je pojmenovali právě takhle. Třeba na poslední desce No Hassle máme skladbu Mrs. Bongo, což je jeden z mých nejoblíbenějších názvů. A přitom nemám vůbec ponětí, jak jsme k tomu přišli. (smích)

Toscu jste od začátku zamýšleli coby studiový projekt. Jak jste na tom s koncertováním?
Ano, roky byla Tosca výhradně studiovou záležitostí. V roce 2005 jsme jeli turné po Spojených státech, ale nebyly to vlastně regulérní koncerty Toscy. První půlku vystoupení jsem hrál skladby na piano, ve druhé části měl pak Richard dýdžejský set. Teprve minulý rok, v souvislosti s vydáním No Hassle, jsme poprvé hráli live jako Tosca. Koncertovali jsme ve starých kostelech, v barokních budovách a podobně. Finančně to bylo poměrně nákladné, ale opravdu jsme si to užívali.

Často mívám pocit, že hudba Toscy je vyloženě filmová. Neláká vás složit soundtrack k nějakému filmu?
Asi to tak vnímá více lidí. Dokonce jsem slyšel, že si lidé přidají skladbu od Toscy jako podklad k prezentaci svých fotek z dovolené na YouTube. Beru to spíš tak, že skladby Toscy jsou soundtrack k našim vlastním životům. Chceme, aby při jejich poslechu měli lidé prostor představovat si, co chtějí. Někdo má při poslechu před očima film, někdo zase řekne, že je to dobrá muzika do auta a další, že je to ideální poslouchat ve vaně.

Label Richarda Dorfmeistera, u kterého Tosca vydává, se jmenuje G-Stone. Mám to chápat jako „get stoned“ (zhulit se)? Je Dorfmeister fanouškem marihuany?
My oba jsme byli… ale to už je dávno. (smích). Vlastně je ten název úplně nevinný. Richardův parťák u labelu Peter Kruder bydlí ve Vídni v ulici, která se jmenuje Grundsteingasse. Od toho tedy G-Stone.

Ještě k obalům vašich desek. Vypadá to, že se neradi fotíte. Na Suzuki jsou pouze vaše siluety, na Dehli9 jste vyfoceni z velké vzdálenosti…
Ale na albu No Hassle už si nás fanoušci můžou poprvé prohlédnout. Tedy ne přímo na obalu, ale když cédéčko rozevřou. Od začátku nás na Tosce bavilo, že je to vlastně takový projekt duchů. Dřív jsme to brali jako takový opoziční postoj vůči mainstreamu. Ale dnes je jiná doba, je čím dál víc důležité stát si za tím, co říkáte. Lidé mlčí, bojí se ozvat, i když se děje nějaká křivda. I proto jsme na No Hassle konečně pořádně ukázali, jak vypadáme, vyjadřujeme tím: tady jsem a tohle je můj názor a postoj.