Russian Circles: Děti, nezakládejte kapely

Rozhovory s Brianem Cookem, dříve členem Botch a nyní též parťákem Aarona Turnera v Sumac, jsou dvojsečná zbraň. Pestrobarevným jazykem spisovatele na volné noze mlží, jak jsou Russian Circles nudná a obyčejná kapela. Ale já mu to nežeru! Pokora je možná vzácná, ale po poslechu aktuální desky Guidance nám všem musí být jasné, že za tímhle skvostem nemůže být podepsaná žádná banda primadon. Právě naopak. Máme to štěstí, že Russian Circles to u nás mají rádi, a tak novou desku vezou hned dvakrát. V Kabinetu múz si už své odehráli, Lucerna Music Bar přijde na řadu v neděli 20. listopadu.

Vaše čistě instrumentální hudba dává prostor představivosti. Jaké příběhy se skrývají za jednotlivými skladbami? Pochlubíš se svými favority?
Ne. Žádné cool pohádky. Jsme nudná kapela. Náš proces skládání znamená sedět ve zkušebně, dokud něco nevypluje na povrch. Spousta zcestného šmrdlání a pár klíčových záchvěvů inspirace. Na pozadí nové hudby je smutný portrét tří odrostlých chlapů, co se ve špinavé zkušebně donekonečna vrtají v nekonečnu kombinací not a aranží, dokud všichni souhlasně nepřikývnou. Děti, nezakládejte kapely. Je to depresivní.

Po skladbě Mládek jste nový singl pojmenovali Vorel. Na koho odkazuje?
Mládek bylo smeknutí před naším dlouholetým kamarádem a neúnavným tour managerem Tomášem. Byl s námi téměř na každém evropském turné a dneska už jsme rodina. Ale ta skladba nebyla složená jako óda na Tomáše, není o něm. Spíš jsme chtěli pojmenováním skladby Mládek uchovat náš obdiv k němu. A, ano, Vorel je taky české jméno. Normálně tyhle věci neprozrazujeme, ale řekl bych, že dost fanoušků českého androše stejně zná Libora Paluchu, našeho dlouholetého kamaráda. Jsem si jistý, že spousta pražských pankáčů už to rozlouskla, ale pro zbytek světa je ten název záhadou. A tak to chceme nechat.

Dočetl jsem se, že hudba Russian Circles může působit jako soundtrack k epickým blockbusterům, přičemž Vorel zní jako hudební motiv pro hlavního záporáka, s veškerou něhou i zlobou. Jak znám Libora, na první pohled může působit jako vyšinutý psychopat. Ale mohl by skutečně v onom hypotetickém bezejmenném filmu vystupovat za arcizloducha?
Libor rozhodně není záporák, vlastně neznám mnoho menších záporáků. Kdyby ta skladba byla o něm, kdyby měla reflektovat jeho osobnost, asi by zněla jako slaďák od Belle & Sebastian.

fotogalerii z brněnského koncertu Russian Circles najdete tady

Viděl jsem spoustu kapel doprovázet němé filmy. Když uvážíme tezi o pár řádků výše, jak by vypadal film, ke kterému byste dělali soundtrack? A pokud by Guidance zastávalo roli soundtracku k filmu, jaký příběh by vyprávěl a jakým žánrem?
Je zvláštní, že lidé hudbu bez vokálů automaticky vnímají jako vhodnou pro soundtrack. Asi cítí, že text sehrává roli vypravěče a bez něj jim skladba přijde ochuzená o stěžejní prvek. Bez něj jako by nebyla samostatným uměleckým dílem, ale dílem, které potřebuje vizuální doprovod, aby fungovalo. Chápu, že na určité úrovni mohou texty a vokál na soundtracku rozptylovat, ale nejsem si jistý, že to pravidlo funguje, když ho převrátíš. Neřekl bych, že něco funguje jako soundtrack jen proto, že tomu chybí hlas. Takhle o naší hudbě nepřemýšlím a nemám páru, k jakému filmu by sedla. Většina soundtracků, co sám poslouchám, zní jako nedokončené nástřely, fragmenty písní a hudební viněty. Zatímco my skládáme tyhle desetiminutové věci se spoustou vln a kudrlin – prostě si nemyslím, že by fungovaly s filmem.

Na co tě baví koukat? Vybíráš si filmy podle hudby a naopak?
Nejsem zrovna filmový nadšenec. Jako kluk jsem žral horory, dokonce jsem chtěl dělat speciální efekty, jenže v dospívání mě začala víc zajímat muzika. A díky bohu za to! Dneska je všechno CGI, to mě ani trochu nezajímá. Chtěl jsem vyrábět modely, ne celý den čumět do monitoru. Co se týká soundtracků, jsme velcí fandové filmové hudby Nicka Cavea s Warrenem Ellisem, což je obzvláště divné, jelikož nikoho z nás dvakrát nezajímají The Bad Seeds. Baví mě, co dělá Jóhann Jóhannsson, i když nemůžu říct, že bych viděl nějaký film s jeho hudbou. Ale poslouchám jeho desky. Pokud se počítá i televize, musím zmínit co Ólafur Arnalds provedl se soundtrackem k seriálu Broadchurch. A taky jsem si dost ulítl na hudbě Dustina O'Hallorana k Transparent.

Libor mi nedávno říkal, že se Vorel málem jmenoval Zakopal. Jak se mu vlastně daří ve Státech? Který z Čechů je další na řadě?
Dělá si z tebe prdel. Tomáš Zakopal je kámoš, ale nikdy nás nenapadlo po něm pojmenovat skladbu. Za poslední rok se mi pan Zakopal neozval, naposledy jsme se viděli, když byl ve Státech na tour s Neurosis a zdálo se, že se má fajn. Odjakživa pracujeme s Nomads of Prague, půjčují nám aparát a dodávku, takže s pražskou partou strávíme dost času a spřátelení se je nevyhnutelné. Tím pádem máme v Praze víc kámošů než kdekoliv jinde. Ale nečekejte, že nějaký song pojmenujeme Mr. Banana!

Když vznikala deska Guidance, museli jste si být jistí, že v tom, co děláte, jste špička. Jak se s tímhle vyrovnáváte a kde nacházíte motivaci a inspiraci?
Počkej moment, my jsme nejlepší v oboru? Jsem poctěn, ale takové uvažování by nás dusilo. My se jen snažíme tvořit desky, jaké bychom si chtěli sami pustit. Je to trošku obtížnější v momentě, kdy za sebou máme pár alb a známe svoje silné i slabé stránky, takže složit něco svěžího a zajímavého je těžší. Ale pokud nám při poslechu naskakuje husí kůže, víme, že se ubíráme správným směrem. Nikdy jsem úplně nerozuměl myšlence skládat muziku pro publikum. Musí být těžké naplnit jeho očekávání. Přijde mi mnohem snazší a příjemnější dělat radost sám sobě a předpokládat, že pokud to baví nás, bude i ostatní...

Pokračování rozhovoru najdete v magazínu Full Moon #65.