Slyšet nekonečno (Synästhesie 2021)

Zvuk je fialový, celý prostor jako byste měli v dlani, slova chutnají jako turecký med nebo voní jako čerstvě posečená louka. To je synestezie. Stav, který mnoho lidí zažívá po požití LSD, a také název hudební události v berlínské čtvrti Prenzlauer Berg, lákajících do kulturního areálu Kulturbrauerei fanoušky repetitivních bicích, fuzzovaných kytar a hutných, nikdy nekončících zvukových stěn. Kombinace, která vytváří koktejl „Synästhesii“ i bez požití omamných látek.

Synästhesie se po roční pauze vrátila na konci podzimu se svým 6. ročníkem. Festival nelze jasně žánrově zařadit, nicméně pilířem akce je krautrock, což dokazuje i největší hvězda letošního programu, kapela Faust. Živoucí legenda žánru a celého hnutí a také jedna z nejlepších věcí, kterou Německo dalo světu.

Tím však seznam zvučných jmen nekončí a jako další můžeme zmínit Beak>, A Place to Bury Strangers, The KVB, Bleib Modern nebo Anika. A aby toho nebylo málo, pořadatelé si připravili další překvapení. První den festivalu je totiž oznámeno, že páteční večer zakončí populární The Brian Jonestown Massacre. Vedle očekávání jsou tu i obavy, jestli člověk takto geniálně postavenou tříhodinovku – Faust, A Place to Bury Strangers a The Brian Jonestwon Massacre – po skoro dvou letech strávených primárně s českou hudební scénou přežije. A to jak emočně, tak fyzicky.

Areál bývalého pivovaru Kulturbrauerei, kde se celá událost odehrává, je od svého znovuotevření kulturním epicentrem čtvrti Prenzlauer Berg. Rozestavěné stánky vánočních trhů připomínají blížící se advent, ale dnes tu o koledy ještě nepůjde. Dáváme první pivo a posloucháme úvodní slovo Alexe Remziho, majitele kultovního baru 8mm a destilérky Old Well. Festival zahajuje s dalším pojmem hudební scény a Berlína samotného, Markem Reederem, kterého můžete znát i z filmu B-Movie: zvuk a rozkoše západního Berlína 1979-1989. A aby těch osobností nebylo málo, celé to moderuje Eddie Argos, zpěvák britských Art Brut. Povídání se nese v příjemné atmosféře a točí se především kolem berlínské scény, padne i zmínka o Plastic People of the Universe, jakožto zástupcích východoevropské avantgardy a undergroundu.

KDYŽ ZVUK BOLÍ

Festival probíhá převážně v areálech Maschinenhaus s kapacitou 250 a ve větším Kesselhaus s kapacitou 1 000 lidí, kde otevírají Automatic. Trojice z L. A. vítá našlápnutým synťákovým zvukem s repetitivními bicími, jejichž tempo udává Lola Dompé. Ta nezapře geny po otci, kterým není nikdo jiný než bubeník slavných Bauhaus, Kevin Haskins. Typické pro Automatic je, že není přítomná kytara, ale pouze basa, bicí a synťák, členky kapely se rády nechávají slyšet, že je neskonale nudí kytarová sóla. Vystoupení má ze začátku drive, je cítit vliv kapel jako Neu!, stejně jako inspirace postpunkem. Bohužel od poloviny to víc a víc slábne a největší hit kapely Too Much Money je už prodchnutý nervozitou, nesehraností i neschopností uzpívat některé pasáže.

Více než padesát let od vstupu krautrocku na hudební scénu se už moc často nestává, že máte šanci vidět na živo osobnosti, které stály u jeho zrodu. A Faust patří k tvrdému jádru podobně jako Can, Amon Düül II nebo zmiňovaní Neu!. Sál potemní a reprodukovaný hlas Jean-Hervé Pérona uvádí album IV. Následně místo očekávaného divokého nástupu úvodní skladby Krautrock přichází smyčcové trio a prezentuje několikaminutové minimalistické intro. Ostatně jednou z charakteristik Faust je narušování všech běžných konvencí, které si neseme o tom, jak má vypadat rockový koncert, i když při pražském vystoupení ve Veletržním paláci místo smyčců preludovaly motorové pily. Příchod kapely opět znejistí – za bicími chybí dvoumetrový Werner „Zappi“ Diermaier, a tak jediným původním členem je Péron. A bohužel je to to jediné, co v následující hodině ztělesňuje tuto kapelu.

To, že není dodrženo původní pořadí písní, není problém, ale to, že má člověk občas pocit, že se ocitl na taškařici připomínající Spirituál kvintet na tripu, už je nepříjemné. Vrcholem všeho je, když kapela na začátku skladby The Sad Skinhead roztleskává publikum, odcházejí první fanoušci. Na druhou stranu úžasná skladba Jennifer má něco ze své klasické atmosféry a ze skladby Krautrock mě i lehce bolí v uších. Každopádně zůstáváme jen z úcty ke skupině. Všichni tak shovívaví nejsou a sál je při závěrečném potlesku o čtyřicet procent prázdnější.

Na druhé stagi už jedou svůj part New Candys z italských Benátek a prostor praská ve švech. Parádní psychedelická show okamžitě dostává do transu a podle svíjející se masy to tak cítí většina. Ne náhodou o této kapele Simone Marie Butler z Primal Scream prohlásila, že zní jako něco mezi The Stooges a The Jesus and Mary Chain: „Super wild and super cool.“ Opravdu povedené.

A Place to Bury Strangers, o kterých se traduje, že jsou nejhlučnějším uskupením současné newyorské scény, přicházejí s masivní náloží hlukových stěn, blikajících stroboskopů a týráním kytar, které jsou ve vzduchu a na zemi zhruba tak stejně často jako v rukou frontmana Olivera Ackermanna. Vrcholem je, když kapela sestoupí mezi lidi a rozjede několikaminutovou performance uprostřed publika. Jeden si připadá jako na kmenovém rituálu.

The Brian Jonestown Massacre tu nejsou v kompletní sestavě a například oblíbeného „tambourine mana“ Joela Giona nahrazuje v Berlíně usazená bubenice The Underground Youth Olya Dyer. Samozřejmě nechybí místní rezident Anton Newcombe, který se nepřekvapivě stává nejkontroverznější postavou večera. Několikrát nespokojený ukončí rozjetou písničku a pravidelně mezi každou skladbou divoce přehrabuje noty a ladí kytary, což někdy zabere i několik minut. Což suše glosuje slovy, že je štěstí, že jsou Němci tak trpěliví. Ve finále velmi povedené vystoupení, umocněné skvělou světelnou show, jednou z nejlepších na celé akci.

DOMÉNY (STARÝCH) MŮŽU, PŘEDNOSTI ŽEN

Sobotní program otevírají Errorr. Jedná se o nové berlínské jméno zformované Švédem Leonardem Kaagem, který je kytaristou zmiňovaných The Underground Youth. Maschinenhaus je plný a tak jen mezi dveřmi sledujeme povedený set kombinující moderní psychedelii s postpunkovými a noisovými prvky, na mysl se derou Sonic Youth. Anika Henderson, vskutku renesanční osoba, bývalá britská politická novinářka, filmařka, fotografka a básnířka a taky zpěvačka, která poslední desku Change vydala u prestižních Sacred Bones, už tak úžasná není. Album prostoupené altovým zpěvem posloucháte ani ne tak ušima, jako celým tělem – synestezie! –, ale naživo se nic z toho nekoná. Její skupina působí unylým dojmem a ani Henderson nemá žádný náboj.

Lucy Kruger původem z JAR evokuje Annu Calvi, když nabízí temný folk, doplněný zkreslenými kytarami. Z pozice ženy se ptá: „How are we supposed to discover who we are if we are not allowed to make a mess? To leak, spill, sweat, spit, shriek. Sometimes playing involves getting scratched or wounded. Laughing. Weeping…“ Tím se dostáváme k nejzásadnějšímu a nejpozitivnějšímu odkazu, který festival Synästhesie přinesl: festivaly plné zkreslených kytar už nejsou doménou mužů. To podtrhuje divoké vystoupení trojice Jealous, které je ukázkou ženského sebevědomí a boření hloupých stereotypů (nenechte si je ujít v březnu v pražském klubu Futurum, kde budou předskakovat A Place to Bury Strangers).

Víkend vrcholí nejdříve vystoupením britských The KVB, kteří předvádí svou standardní show. Minimal wave prosakuje shoeagaze, k tomu audiovizuální show, za níž stojí členka kapely Kat Day a z níž je znát inspirace filmy jako Drive, ale i hold celému Berlínu, kde dvojice strávila část svého života. Zazní i songy z chystaného alba Unity, které vychází zítra a které nabídne silnější příklon k syntezátorovému zvuku.

Závěr večera a festivalu mají v režii bristolští Beak>, kteří si vystačí s prostým osvícením pódia, což sedí i jejich minimalistické produkci. Geoff Barrow spouští mimořádně funkční motorik beat, tomu sekunduje basa Billy Fullera, která si nezadá s genialitou legend, jako byl Holger Czukay z Can. Když člověk zavře oči, není těžké si představit, že je v Kolíně nad Rýnem na začátku 70. let. I když členové Beak> nemají tohle označení rádi, jsou jednou z nejlepších současných krautrockových kapel.

Letošní Synästhesie opět pokrývá všechno od psychedelického krautrocku přes noise až po současný postpunk. A pro nás je skvělou zprávou, že kousek od českých hranic se odehrává takový žánrový festival, který rozhodně stojí za to navštívit.