Články / Rozhovory

Spousta lidí myšlenky jen předstírá (Paula Temple)

Spousta lidí myšlenky jen předstírá (Paula Temple)

Kateřina Vodolánová | Články / Rozhovory | 22.10.2015

S Paulou Temple jsem vyrazila na pozdní snídani do letenské Kavárny Pod Lipami, ráno poté, kdy premiérově zahrála v Čechách. Její vystoupení bylo zlatým hřebem večera prvního warmupu Lunchmeat festivalu 2015, který byl jedinečný i tím, že čítal čistě ženský line-up, a to ve výběru muzikantek i vizualistek. S Paulou jsme probrali život v Anglii, v Berlíně, její platformu Noise Manifesto a v neposlední řadě i hudbu.

Jak moc důležité je pro tebe město, ve kterém žiješ, jako pro člověka a pro producentku?
Spíš než o městě jako takovém je to o lidech a jejich postojích. O tom, jak jsi s nimi propojená a jaké hodnoty sdílíte. Když bydlíš ve městě, které moc nepodporuje elektronickou hudbu a je založené spíš na soutěživosti než na spolupráci, bude přesně takové lidi přitahovat. Já chci žít ve spolupracujícím místě se spolupracujícími lidmi.

Našla jsi nějaké město, které by pro tebe mělo podobnou atmosféru jako Berlín? Místo, kde by ses cítila tak dobře? Hrála jsi na spoustě akcích všude možně po světě, tak jsi možná nějaké další takové místo našla...
Můžeš si udělat jen krátký dojem z každého místa, které navštívíš. Jeden z nejlepších dojmů na mě udělala Praha. Cítím tady svobodu a silný pocit podpory v elektronické hudbě a vizuálním umění, aniž by se muselo nutně cílit na turistický trh. Berlínský život je ve srovnání s tím v Anglii dost rozdílný, takže to můžu porovnat. Necítím, že by v Anglii existovala nějaká komunita, ke které bych se mohla připojit, kterou bych mohla podporovat a naopak ona podporovala mně. Převládá tam bohužel spousta postojů, které tě v momentě, kdy by se dalo říci, že se ti daří, potopí, namísto aby tě podpořily.

Myslíš tím, aby tě podpořila v konkrétní věci, na které zrovna pracuješ?
Ano, aby se ti dařilo. Je v tom spousta nespolehlivosti a je únavné pohybovat se v takovém prostředí. Myšlenky lidí dokážou být směšné a kruté. Anglii jsem opustila ve chvíli, kdy se změnila vláda, protože byla/je špatná. Její myšlenky a vliv na lidi je hodně silný. Opravdu je dokáže ovlivňovat. Říkala jsem si: “Už tady nemůžu být. V tomhle už nemůžu žít.” Věděla jsem, že Berlín je místo s techno scénou. Zároveň jsem usoudila, že by to mohlo být místo, kde bych se mohla cítit víc v bezpečí i s mou sexualitou, takže jsem se tam přestěhovala. A jsem moc ráda, že jsem to udělala. Mám kamarády, kteří byli kvůli sexualitě uráženi i tam, ale je tam víc komunit, kterých můžeš být součástí. Najednou máš více motivace a cítíš se jistěji… se správnými lidmi.

Dalo by se říci, že jsi se po přestěhování do Berlína cítila svobodněji i v hudební tvorbě? Vím, že jsi hudbu tvořila už mnohem dříve...
Opravdu důležitý je až prostor mého domova. Tvořím hudbu, která je sólová, takže potřebuji být sama se svými myšlenkami a představivostí. Potřebují mít čas a prostor. Abych byla upřímná, mohla bych být kdekoliv, klidně žít i na venkově. Když se v té místnosti ale necítím dobře, tak nebudu ani tvořit hudbu…

Jak si v důležitosti tvých vystoupení stojí vizuální stránka? Jaký má význam má podle tebe pro publikum a celou akci?
Vždycky záleží na konkrétní akci, jestli prostor projekci sedí a lidi, kteří ji připravují ví, co dělají. Stalo se mi, že jsem během vystoupení měla projekce, která v daném prostoru smysl neměla… Když mě někdo chce zabookovat, tak mu věřím. Zastávám názor, že musí vědět nejlépe, jestli to bude fungovat. Když vizuální doprovod funguje jak má, dokáže transformovat zážitek na jinou úroveň. Může ho posunout za hranu, v dobrém slova smyslu.

A co spolupráce s Jem The Misfit?
Spolupráce s Jem má smysl, hlavně když hraju na velkých stagích. Nejsem člověk, který dělá show, obléká si kostýmy… Dívat se na mě, když hraju, je vlastně nudné. Publiku chci dát něco víc.

Chápu, na velkých stagích vidíš sotva DJe, natož ještě co dělá. Vidíš sotva, že mává rukama nad hlavou…
Přesně. Mohla bych tohle předstírat? Nemůžu to dělat. Nemám takovou povahu, ale publiku chci dát něco extra. S Jem The Misfit máme projekt/kolaboraci, která se jmenuje The Nonagon. Vystoupení trvá 55 minut a veškerou hudbu hraju naživo, Jem vytvořila speciálně pro něj projekci. Hudebně to není jen o technu, najdeš v tom taky electroniku, ambient… Když jsme vystoupení chystaly, hodně jsme o projekcích mluvily. Vzhledem k tomu, že nápad na tuto show vznikl z devíti myšlenek a hudebních pasáží, bylo snadné pojmenovat ji Nonagon. Jem je posedlá krystalovými tvary a různými texturami. Při vystoupení vidíte devět rozílných pohledů na věc. Hudba je sama o sobě hluboce emocionální a spolu s projekcí nás dovede transformovat. S tím projektem jsme zatím vystupovaly jen dvakrát… Poprvé v Amsterdamu na ADE, což je týden plný konferencí a akcí, kde jsme představení odehrály v prostoru zvaném The Eye, který je zvláštním futuristickým místem. Je pro nás ctí, že jsme debutovou show odehrály zrovna tam. Podruhé jsme ji představily v Madridu na She Makes Noise, kde bylo skvělé publikum.

V souvislosti s tvým novým labelem zvaným Noise Manifesto jsi odstartovala další projekt. Chápu to dobře?
Je to kolaborativní project zvaný Decon/Recon. Momentálně máme jeden release a spolupracujeme s dalšími třemi umělci. Když vystupujeme, tak nám s vizuálním doprovodem pomáhají další dva umělci.

Na stagi je vás tedy pět?
Šest, včetně mně alias Jaguar Woman. Pak ještě rRoxymore, Aquarian Jugs, Oni Ayhun. Jsme propojení – při vystoupení jamujeme a improvizujeme. Stejně tak další dva vizuální umělci - Marit Östberg, která je berlínskou queer porn-filmařkou, a Tania Gualeni, která natočila video k mé skladě Deathvox. Většinu projekce tvoří filmové záběry.


Co přesně znamená ten váš název? Myslím “Decon/Recon”…
Dekontrukce/Recontrukce. Dekonstrukce nás samotných a rekonstrukce nás jakožto skupiny. Je důležité, že rovnocenně zachováváme obojí, vlastní individualitu i skupinovost. Zveme i publikum a tisk k tomu, aby se k našim názorům připojili.

Takže chcete dát něco ze sebe, získat něco od někoho jiného?
Přesně, nebrat vlastní identitu jako příliš drahocennou. Decon/Recon je propojení našimch hodnot nejen v hudbě, ale i těch osobních. Je to o tom, co je pro nás důležité. Jako dekonstrukce společnosti a její rekonstrukce, protože některé normy v naší spolešnosti jsou pokřivené. Nemáme dostatek kritického myšlení. Jsme tak vychováni. Pro kontrolu společnosti je nebezpečné mít kriticky myslící lidi. Ti, kteří jsou se mnou na stejné lodi, takové myšlení mají. Zpochybňují věci, které by měly být zpochybňovány.

Jaká budoucnost čeká tvůj label? Jsou nějaké další projekty, které se k němu připojí?
Noise Manifesto je vnímáno jako label, ale já ho považuji spíš za platformu. Ve skutečnosti nechci vlastnit vydavatelství jako takové. Nechci dělat business. Jako platforma by měla sloužit pro projekty jako je Decon/Recon, které fungují v souladu s psaným manifestem. Možná se k němu v budoucnu připojí další projekty. Příští rok.

Jak si vybíráš projekty, do kterých se zapojuješ? Je pro tebe důležité, abys u ostatních cítila nějakou podobnost?
Mám ráda, když nejdřív daného umělce poznám, protože v hudbě spousta lidí myšlenky jen předstírá. Někteří říkají jen věci, o kterých si myslí, že je chce publikum slyšet. Taktizují. Nechávám si čas pro to, abych mohla lidi poznat. Neznamená to ale, že musíme dělat věci stejně, důležité je, jestli sdílíme společné cíle.

Info

Lunchmeat Festival 2015
23. 10. 2015
Národní galerie – Veletržní palác, Praha
www.lunchmeat.cz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Czech Metal Studies: Metal se dá zkoumat

Abbé 06.11.2024

Přibližně hodinový blok se na Brutal Assault setkal s poměrně živým zájmem, přestože byl prostor vydýchaný už kolem jedné odpoledne. Rozhovor.

David Boháč (NOC6): Klubovnu nám svěřili na dva roky

Mariia Smirnova 03.11.2024

V rozhovoru nám David prozradí nejen detaily příprav, ale i další akce, na které se těší – a nakonec i to, jaký je jeho nejoblíbenější drink na šestce.

Jim Luijten, Micha Zaat (Tramhaus): Utéct hned na začátku

Klára Řepková 23.10.2024

Z covidové karantény vzniklé uskupení se na něm střemhlavě vzdaluje od všech vnějších i osobních škatulek.

Brendan Canty (The Messthetics): Hraní naživo je nejlepší balzám na nafouklé ego

Banán 09.10.2024

Brendan Canty byl zakládajícím členem Fugazi. Nyní je jeho hlavní hudební radostí kapela The Messthetics. Rozhovor.

Rasťo Rusnák (Kolowrat): Nové piesne vznikali pomaly

Štěpán Bolf (A.M.180) 07.10.2024

Před devíti lety oznámili košičtí Kolowrat pauzu, která se mohla zvenčí jevit jako úplný konec jedinečné kytarové kapely. Teď jsou zpátky. Rozhovor.

Red Fang: Pivo a bulšit

Abbé 03.10.2024

Parta ochmelků převrtá spousty vypitých piksel od piva na zbraně a brnění, aby srovnala účty s protivnými fantazáky, načež utrží jak černý rytíř v Monty Pythonovi a Svatém grálu spousty…

Jakub Nový (Prague Music Week): Velkou mezeru vidím ve vzdělávání

redakce 30.09.2024

Akce rovněž nabídne příležitosti pro networking mezi umělci a profesionály a představí veletrh s firmami z hudebního sektoru. Programový ředitel nám o tom řekl více.

Midirama (Fuchs2): Musí tam být oheň!

Libor Galia 26.09.2024

Jeden z nových bookerů pražského Fuchs2 je DJ s více než dvacetiletou historií, který se před několika lety stal i producentem. Set v kolumbijském lochu?

Mikuláš Svoboda (HYB4): Přivézt Sungazer je splněný sen

Mariia Smirnova 24.09.2024

Dostal Sungazery do Česka. “Líbí se jim atmosféra Kampusu, rádi se sem vrací,” říká dramaturg hudební sekce Mikuláš Svoboda.

Vlzques (Fuchs2, Swine Daily): Baile Funk jednoducho milujem

Libor Galia 05.09.2024

Jeden z dramaturgů klubu Fuchs2 se rozhodl přinést do pražské klubové scény svěží vítr, nové žánry a neotřelé hudební experimenty s pulzujícími rytmy Latinské Ameriky. Rozhovor.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace