Srdce tepe v rytmu Lower Dens

Listopad narvaný zajímavými koncerty až po půdu si na svatomartinskou středu vybral svou daň. V půl deváté se před MeetFactory cítím,jak Svatý Jan Křtitel na poušti. Kuchařky bez domova, se kterými Meetko od konce října navázalo osvícenou spolupráci, rozbalují svou polní kuchyňku. Minulý týden horká mrkvová polévka s brutální porcí zázvoru, dnes zapečená tortilla s tofu, zeleninou a kvantem cibule. Je fajn vědět, že tady myslí na dobro i váš žaludek.

Vzhledem k prázdnotě klubu se časy malinko posunou. Čeští dreampopoví Mayen, kteří v klipu k Summer Haze připomněli, jak moc dobré jsou Scény u moře od Takeshiho Kitana, nezní špatně, jakkoliv neoriginálně. Od kluka, který začínal rapem, čte Jana Zábranu, stihl si odskočit k Deaths Igora Brusa a nakonec k sobě přibral tři další šikovné floutky, bych čekala víc. Minimálně prožitek při živém hraní. Kluci sice měli pěkné ohozy a hipsterky by po se po jejich úzkých kalhotách těsně nad kotníky umlátily (kdyby tam byly), ale hudebně mě to nevtáhlo ani za mák. Čišela z toho místy až znuděnost, což si, stejně jako trapné kecy, které zazněly, nedovolí slovutnější kapely.

Baltimorští Lower Dens patří sotva mezi nováčky, zpěvačka Jana Hunter se na hudební scéně pohybuje už deset let od splitu s freakfolkovým Devendrou Banhartem. Její neokázalost tak ve středu brala dech. Letos vydala čtyřčlenná parta už třetí, dobře hodnocenou desku se slibným názvem Escape from Evil. Když vám už posté spadnou omlácené růžové brýle, vidíte devatenáctiletou holku s miminem v pasti, předávání státního vyznamenání trýzniteli politických vězňů i drsný osud Jana Zahradníčka, musíte vypnout. Naivitou se věčně krmit nedá a nechat se aspoň na chvíli imaginárně ukolébat a školit v unikání zlu po hudební ose je nutností.

Posun od experimentů na desce Nootropics k popovějšímu a melodickému pojetí písniček na Escape from Evil je nepopiratelný, na kráse ale neubírá. Lower Dens jen tak mimochodem malují své fresky po stěnách klubu, jako by z krautrockem živených Brains, jednoho z mála melodických singlů na Nootropics, vykvetla celá nová deska nebo aspoň její estetika. A ne, neopakují se.

Jana si v nenápadném černém svetru, s hlavou ostříhanou na pár milimetrů bez póz a sebemenších rozpaků podmaňuje celý prostor. Několikrát během koncertu zmíní, jak vděčná je za to, že tu může hrát. “Moc se mi líbí tenhle prostor, je fakt hodně zvláštní. Připomíná mi některé tovární haly v Houstonu, odkud pocházím.” Její charisma vás pleskne do tváře tak, že to vezmete druhou o zeď. Kam se na její hlas hrabe Victoria LeGrande z Beach House (a to ji žeru). Zvonivé melodie a osmdesátkový sound v neslyšené podobě, ráj tanečníků. Další perla, která mi naštěstí neunikla tak jako report z fenomenálního loňského koncertu Future Islands v Lucerně. Začátek Your Heart Still Beating dokonale napodobující zrychlující se tlukot zlomeného srdce, pane jo.

Your heart is still beating in all of my dreams
And I swore again and again
Never again
Never again

Téhle holce věříte všechno, i když na BBC Radio 6 Music vykládá o svých pochybnostech, misogynii a předsudcích hudebního průmyslu nebo Nině Simone. Gender fluid ve spojitosti s její osobou není prázdná kategorie, ale o tom jindy. Dojde skoro na celou novou desku, Brains a pár starších věcí. Pojetí přídavku “teď bychom měli odejít, vy budete tleskat a my se pak vrátíme, ale víte co, zahrajeme rovnou pár věcí navíc” je ve své skromnosti neodolatelné. Publikum se rychle klidí, těžko říct, zda je to bavilo. Neřešit. Cestou přes koleje si masíruju lýtko a jen zbožné přání To Die In L.A. chrání před projíždějícími vlaky.