Suicidal Tendencies: 13 let vývoje atomovky

Tak takhle nějak spolu komunikovali skejťáci v době, kdy jsem do toho zamlada šlapal i já. Suicidal Tendencies vždycky byla, je a bude skejtová kapela numero uno, ať se vám to líbí nebo ne. Dnes už si bohužel, teda aspoň v mým okolí, prkýnkáři většinou ulítávaj na měkčích a teplejších melodiích a odmítaj koukat na skejtový videa se songama Suicidal, páč se to prej nedá poslouchat. WTF? Naštěstí si Suicidal Tendencies udělali svoje fanoušky i mimo skejtovou komunitu, a proto jejich sláva nezanikne, i kdyby Duane Peters do práce na koloběžce jel.

„Estéčka“ zakládá roku 1981 Mike Muir a.k.a. Cyco Miko (mimochodem jedinej člen, kterej v kapele funguje do dneška), a to původně jako rent party kapelu. Rent party se pořádaly vždy u někoho doma a výtěžek z kalby šel do kapsy majiteli vigvamu na zaplacení nájmu. Naštěstí pro nás všechny cyco maniaky se kapela dostávala do čím dál většího povědomí a jejich muzika byla lepší a lepší, což vedlo k vydání jejich debutovýho alba, nazvanýho stejně jako kapela, tedy „Suicidal Tendencies“. Deska vyšla na labelu Frontier, jehož majitel Glen E. Friedman (světoznámej fotograf skejtový a punkový scény 80. let) se stal následně i manažerem kapely. No, nic lepšího se klukům ani nemohlo stát a stroj Suicidal Tendencies se začal pomalu ale jistě rozjíždět.

Ovšem jak se říká: tak dlouho se chodí s hluchým do vrat, až jiný jinému jámu kopá, a tak přišly taky první problémy. Ty vyvrcholily při koncertě v Perkins Palace v Los Angeles, kde fanoušci zdemolovali kompletně celej sál. Kapela dostala zákaz vystupovat v celým L.A. a začala bejt spojovaná s činností tamních gangů, a to nejen díky svejm fanouškům, ale i díky svý vlastní image. Těžko byste našli interview z tý doby, kde by na otázky okolo kriminální činnosti nemuseli odpovídat. Tou dobou se o STéčka začala vážně zajímat i FBI.

Mezi roky 83 a 85 jako by se po skupině slehla zem. Mike Muir ovšem s bráchou Jimem (majitel legendární značky Dogtown Skateboards) pracoval na svým vlastním labelu Suicidal Records, kterej začal podporovat hlavně kapely z okolí Venice Beach. V létě 1985 přichází velkej zlom v podobě prvního velkýho americkýho turné s Anthrax a Method of Destruction. Nezařaditelnej, našláplej a hlavně originální styl kapely se nacpal do obrovskýho množství hlav a mašina Suicidal se konečně rozjela na plnej plyn.

V roce 1986 požádal Suicidal Tendencies Tony Alva, mega legenda skejtový scény, o nahrání skate songu a největší skejtová hymna všech dob, Possessed to Skate, byla na světě. Ta předznamenala i vznik materiálu na novou desku, která vychází v roce 1987, nese název Join the Army a od první desky se dost odlišuje. Styl kapely dostal nášivku crossover thrash. Mike si začal mnohem víc hrát se svým hlasem a kytarista Rocky George se nebál do metalovýho zvuku přinést ve svejch sólech i nádech jazzu.

Rok se s rokem sešel a na světě byla další, naprosto luxusní deska How Will I Laugh Tomorrow When I Can’t Even Smile Today. Hudební styl Suicidal Tendencies se opět pozměnil, a to hlavně díky příchodu kytaristy Mika Clarka z žánrově spřízněný kapely No Mercy. V nadcházejícím roce, tedy 1989, se staly pro ST čtyři hodně zásadní věci. Za prvý podepsali smlouvu s mamutím labelem Epic Records, za druhý do kapely přichází geniální basák Robert Trujillo (nyní člen Metalliky), za třetí ST vyrazili opět na společný turné s Anthrax a nakonec kapela vydala svojí první zlatou platňu s názvem Controlled by Hatred/Feel like Shit... Déjà Vu, která vznikla spojením dvou původních EPček nahranejch u Epic Records.

V září léta páně 1990 si parta sbalila sáčky páčky a vyrazila do Evropy na svý zatím největší turné. Bylo nazvaný Clash of Titans a účastnily se ho thrashový stars Megadeath, Slayer a Testament. Tou dobou začal vznikat materiál pro nejzásadnější album ST Lights… Camera… Revolution!. To vyšlo začátkem roku 1991 a styl Suicidal se usadil na tom nejlepším bodě. Metal, hardcore, punk rock, funk, jazz… tohle všechno se namíchalo do polívčičky tý nejlepší kvality a fanoušci ještě dlouho po dojedení vylizovali talíře a dožadovali se přidání. Zákaz vystupování v Los Angeles byl zrušenej a už nebylo pochyb o tom, že se Suicidal Tendencies stali legendou.

Na řadu přicházej další, v žebříčcích velmi úspěšný alba The Art of Rebellion (1992) a Suicidal for Life (1994). Mezitím vyšlo ještě Still Cyco after All These Years, což je vlastně materiál z prvních alb přetočenej s Trujillovou basou. V roce 1994 si STéčka pozvala Metallica coby support na svý turné a hned na konci roku odjeli ST svý první americký turné coby headliner.

Na další album Freedumb si museli frantové počkat až do roku 1999, Muir se mezitím věnoval svejm dalším projektům (o těch ovšem jindy). Album nebylo kritikou přijatý zrovna dobře, ovšem skalní příznivci si v něm svoje našli, přesto nutno říct, že to nebyli ty Suicidal Tendencies, co dřív. V roce 2000 vydaný album Free Your Soul and Save My Mind na tom bylo v obou směrech mnohem líp, ale to ještě nikdo netušil, že budeme 13 let brečet o další album.

1. březen 2013 byl dnem, kdy nás cyco parta obdařila, nebojím se říct, naprostým skvostem. Už při pohledu na obal desky, vždycky nepřekvapivě jednoduše „13“, jsem se klepal jak po třídenním mejdanu. A zde si dovolím použít slova osoby nejpovolanější a to našeho grafika Marcela: „obal desky je dokonalej, DOKONALEJ! Odkazy na bandáně – Infectious Grooves nebo na Can’t Bring Me Down... Perfekt!“ A stejně dokonalý, DOKONALÝ je i celý album. O tom, jestli Suicidal Tendencies dokážou stejný bombice i naživo, se přesvědčíme na Mighty Sounds 2013 – a ať se propadnu do Západního Německa, jestli úvodní pecka Shake It Out nebude novej koncertní otvírák. Uvidíme, každopádně se těším jak nemalej kozomrd!