Amy Winehouse nebo Whiney Shitehouse?

Den, kdy hlavička Guardianu vypadala stejně jako The Sun, den po narození královského potomka, kdy jakákoliv jiná zpráva byla odsunuta do pozadí, ten den byl i dnem dvouletého výročí smrti Amy Winehouse. V červnu se objevily zprávy k otevření nové výstavy o Winehouse v Londýně, jinak se pieta odsunula na Twitter a další sociální média.

The Sun by přitom jistě měl dostatek materiálu, aby mohl z nostalgie připomenout všechny chvíle, které s Amy Winehouse bulvární novináři strávili. Její slavná rvačka s Blakem Fielderem Civilem, video, na kterém kouří crack, nespočet fotek z nocí v Camdenu, fotky od předních dveří jejího domu, jak vyhazuje odpadky, jak si vybírá poštu, jak nese novinářům čaj a sušenky. Bulvární novináři sledovali každý její krok, dobře kalkulovali s tím, že lidi fascinuje padlá hvězda, lidská tragédie, podobně jako někdo upřeně zírá na automobilovou nehodu, čte Děti ze stanice Zoo a kouká na Giu. Lidé si navíc raději přečtou o neúspěších druhých v rámci pořádné dávky Schadenfreude. Jako dnes všichni, ať chceme, nebo nechceme, sledujeme absurdní tragédii v bůhvíkolikátém dějství, která se odehrává okolo Ivety Bartošové, podobně v Británii plnila noviny Amy Winehouse. A mnohým tak už pěkně lezla na nervy.

Nejhorším pocitem, který takový druh novinářské „práce“ vyvolá, je bezmoc. Všichni ví a vidí, co se děje, i když je příběh přikrášlený, tuší, že je něco velmi špatně, ale jen bezmocně přihlížejí. Je to pravý žánr novodobé gotiky, kdy všichni zpovzdálí jen pozorují a nemají šanci něco změnit. Je to jako sledovat sebevraždu v přímém přenosu.

A pak, najednou, přijde konec, z kterého jsou všichni nepochopitelně překvapeni, zdá se být pokrytecký v tom, jak všichni najednou pláčou, zatímco den předtím ji nazývali špinavou feťačkou, která si za všechno může sama. Pokrytecky nečekaný, měl by snad obrázek v bulváru zajistit nesmrtelnost a imunitu postavy v příběhu? Lidé redukovaní na figurky, publikum otupělé neustálou masáží, postavy z bulváru přestávají být reálné. Amy Winehouse pro hodně lidí přestala být slavná pro svoji hudbu, byla slavná prostě proto, že byla Amy Winehouse. Krátce před smrtí způsobila poprask na koncertě v Bělehradě, který absolutně nezvládla, poté se definitivně stáhla do ústraní, snažila se opět léčit, zrušila turné. Z té chvíle vytane na mysli jeden článek, který se snažil Winehouse hájit a přirovnával její zpěv k dnešnímu Bobu Dylanovi a ptal se: „Bylo to vážně tak špatné?“ I když úplně mimo mísu, v moři drsné a kruté kritiky to byla snaha situaci odlehčit nebo se na ni alespoň podívat jinak. Ve smyslu: Nečetli jste poslední dobou zprávy? Čekali jste, že přijde na pódium střízlivá?

Oproti tomu Geoff Barrow z Portishead prohlásil, že Winehouse se stala karikaturou sama sebe, její hlas byl falešný a že pro něj to byla „Whiney Shitehouse“. Smutné na tomhle prohlášení je, že má blízko k pravdě. Winehouse se stala karikaturou sebe sama a svých vlastních písní, které musela zpívat stále dokola, protože (i její vinou) nepřibývalo nového materiálu. Musela stále navštěvovat stejné příběhy, které pro ni nebyly jednoduché, protože vždy psala o sobě a svých zážitcích, sama o tom promluvila v jednom z rozhovorů. Pořád dokola zpívala příběhy o svém manželovi, který ji přivedl k drogám. Fielder Civil ve spanilé drogové jízdě pokračoval a v době její smrti ji oplakával zpoza vrat věznice. V únoru 2013 oznámil, že už rok abstinuje.

Dokola omílaný drogový klub 27 k příběhu nepřidá nic pozitivního. V mysli mnohých se tak ustavila rovnice Winehouse = drogy a chlast, pak není divu, že si smutné výročí připomínat nechtějí. Proč také klást věnce na hrob drogové závislosti? Celý humbuk a následná „image“ je právě to, co tak rozčílilo Barrowa. Už nešlo o hudbu, která se dostala po všech těch aférách do pozadí.

Neplatí vždy mrtvý hrdina, dobrý hrdina. V tomto případě mrtvý hrdina, je mrtvý hrdina, který nás v tom tady nechal a pomníky se mu těžko staví. Jaké moudro světu přinesl Kurt Cobain? Děti, neberte heroin. Mládež ho oslavuje jako proroka, ale poselství proroka je vytrvat a být pokorný, snažit se dokázat moudrost životem, který se pokusíme prožít, jak nejlépe umíme. Není lepší pohled na hvězdu, která se neufetuje k smrti, ale vytrvá v tom, co dělá?

Knížka Mitche Winehouse nazvaná Amy, My Daughter, která vyšla minulé léto, přesně popisuje marnost a zoufalství její rodiny a přátel, když podobně jako všichni ostatní jen bezmocně přihlíželi. Jejich trpělivost byla nekonečná, ale jsou jen některé věci, které pro závislého člověka mohli udělat, a stále platí, že silnou vůli musí mít on sám. Kniha se čte jako klasická houpačka smutku a naděje mezi jednotlivými obdobími, kdy se Winehouse dala dohromady a kdy znovu spadla do drogových, posléze už snad „jen“ alkoholových problémů.

Po její smrti všechna média okamžitě odvodila, že feťačka se ufetovala. Proto také Mitchu Winehousovi záleželo na výsledcích pitvy, která ukázala, že důvodem byla otrava alkoholem. Tisk a všichni nevěřili, že co se týče drog, byla čistá.

Její bratr Alex upozornil při posledním rozhovoru k propagaci zmíněné výstavy na to, že jeho sestra léta bojovala s bulimií. Na internetu visí spousta odkazů na fotky, které srovnávají postavu Winehouse z dob jejích začátků, kdy měla plné tvary, a její postavu post Back to Black, kdy extrémně zhubla. Sama se hájila, že není ničí vzor, že to není její zodpovědnost, když jí někteří říkají, že jsou rádi, že je zpěvačkou, která se nestydí nebýt vychrtlá. A opět, všichni přičetli změnu drogám, večírkům a alkoholu. Nedá se to pominout, ale Alex Winehouse ví, o čem mluví, když říká, že jeho sestra by možná na alkoholovou otravu nezemřela, kdyby její organismus nebyl narušený bulimií, kterou trpěla od puberty.

Mark Ronson na dotaz NME odpověděl, že opravdu už nemá žádnou další nevydanou hudbu Amy Winehouse, tedy žádnou, která by byla připravená k vydání, a on rozhodně nechce vydávat něco, co zpěvačka před smrtí neschválila. To znamená, že možná je jen otázkou času, kdy se najde někdo, kdo nebude mít tak pevné zásady. Kam zmizela třeba práce na titulní písničce k Bondovi? Mitch Winehouse v knize píše, že na ní strávila poměrně dost času a byla z ní více než nadšená. Mitch Winehouse přitom veřejně promluvil o tom, že materiály s jeho dcerou ještě jsou a že můžeme alespoň jedno další posmrtné album očekávat.

Když v roce 2011 vybuchly kondolence na internetu, Mario Leon @bembacolora napsal:
„When tests are done & autopsy is complete, I've a feeling #AmyWinehouse 's cause of death will be determined to be a lack of one true friend.“ Dnes bychom to asi přepsali tak, že opravdovým přítelem měla být Amy Winehouse hlavně sama sobě.