Superorganism: Jsme jen znuděné děti

Jen o málokteré začínající kapele se na přelomu minulého roku mluvilo tolik jako o osmičlenném kolektivu Superorganism. Jejich indiepopový koktejl totiž chutná svěžeji, než by se dalo v roce 2018 očekávat. Navíc zabodovala i jejich crazy hudební videa a malá výpomoc od Franka Oceana nebo Ezry Koeniga, kteří šířili zvěsti o mladé internacionální kapele z různých koutů světa (Japonsko, Nový Zéland, Británie, Jižní Korea). Než se Superorganism sešli v jednom londýnském domu, tak spolu komunikovali pouze po Skypu. A na něm jsem se sešel i se zpěvačkou Orono Noguchi, která odpovídala typickým znuděným hlasem.

Proč ses přidala do skupiny Superorganism, místo toho abys založila kapelu s lidmi z okolí nebo ze školy?

Nebyl to můj plán, ale nakonec to tak dopadlo. Nikdy jsem nebyla v obklopení lidí, kteří by sdíleli můj hudební vkus, natož abych měla s kým dělat muziku. Když jsem poznávala členy Superorganism online, tak jsem zjistila, že si s nimi rozumím mnohem víc než se spolužáky. Pokud by se ale někdo takový našel, byla bych tomu otevřená.

Doporučila bys takový postup mladým hudebníkům?

Nic doporučovat nechci, každý by si měl najít způsob, který mu vyhovuje. Můj případ byl ale takový, že jsem našla mnohem větší podporu a pochopení online než ve škole. Ve virtuálním světě se totiž vždycky najde někdo, kdo pro tvou osobnost bude mít větší pochopení a opravdu vám porozumí. Možná i proto, že si bude procházet podobnými věcmi. Jsem znuděný teenager a bavit se s lidmi kolem nebo ve škole je někdy otrava.

Kdy jste se rozhodli, že vylezete z virtuálního světa do toho normálního?

Náš příběh i hudba vyvolaly větší reakci, než jsme čekali. Najednou jsme dostali několik nabídek na koncerty, takže jsme se museli setkat a začít zkoušet. Skypem sice dokážu vyřešit spoustu věcí, ale společně zkoušet, vytvářet choreografii nebo ladit vizuál, to by nešlo.

Pak jste se společně sestěhovali do Londýna.

Většina kapely už tam žila. Představa toho, že bychom si každý měli platit svůj nájem, pro nás byla ekonomicky nepředstavitelná. I když jsme si všichni velmi blízcí, tak pořád trávím spoustu času za počítačem. Raději dělám na nové hudbě o samotě a spoluhráčům nápady posílám, i když jsou jenom o pár kroků vedle.

Takže způsob tvorby se moc nezměnil.

Ani ne. Pořád žijeme hlavně na internetu, protože zároveň děláme i na jiných projektech. V každém pokoji se tak ve stejnou dobu děje něco úplně jiného.

Každý pocházíte z jiné části zeměkoule. Každý vkládáte do společné tvorby něco ze své kultury?

Každý přinášíme něco specifického, jenom si nemyslím, že by to mělo co dočinění s místem našeho původu. Většina z nás pochází z rodin, které hodně cestovaly a byly neustále v pohybu. Proto pro nás není žádné místo tak podstatné, aby se vepsalo silněji do naší tvorby. Naším domovem je internet, jeho kultura se do nás vepisuje nejsilněji.

Takže si ani vzájemně neukazujete to nejzajímavější, co se děje ve vašich zemích?

To děláme neustále, pořád si něco sdílíme, já například objevila spoustu australských neznámých kapel. Jenom si nemyslím, že by to příliš ovlivňovalo naši hudbu. Uvažujeme globálněji a z každé části světa si bereme jenom nepatrné inspirace.

Překvapilo tě někdy něco, co tví spoluhráči sdíleli?

Upřímně, nejsem zrovna typ člověka, který se dá jednoduše překvapit. Jsem zvědavá a otevřená všemu novému, takže vím, že na světě je spoustu podivných věcí. Málokdy mě něco vyloženě dostane.

Vaše hudba je hodně pozitivní – interpretuju ji správně?

Spíše než pozitivní bych řekla optimistická, protože můžeš být v depresi, ale zároveň optimistický k životu jako takovému. To je i můj případ. Často přijdu po dlouhém dni večer domů a mám chuť se z toho všeho zabít. No a protože to nikdy neudělám, tak si říkám, že jsem optimistický člověk. Říkám si, že je všechno v pohodě, ale jenom tím maskuju, že to není, jak bych si přestavovala. Taková je i naše hudba, ironií se chráníme a maskujeme.

Nedávno jste vystupovali v NPR Tiny Desk Concert a své vystoupení jste pojali dost originálně. Kdo vymýšlí takové věci?

Tak nějak všichni. Naším cílem je dělat koncerty a podobné vystoupení hlavně zábavné. Chceme, aby si nás lidi zapamatovali a věděli, že jsme kapela, která jím udělá lepší náladu. Je až neuvěřitelné, že k tomu stačí vzít z domova pár náhodných věcí a vydávat s nimi zvuky. Někdy je lepší nehledat nic složitého a realizovat všechny nápady, které se nabízí.

V recenzích na vaši desku se často opakovala slova jako future pop a podobné výrazy odkazující mezi indie pop a mainstream. Vystihuje vás to?

Těžko říct. Není to nic zlého, ani dobrého. Nedokážeme ovlivnit, co o nás píší média nebo si kdo myslí. Pro nás je důležité hrát to, co nás baví, i kdyby to někomu mělo připadat směšné nebo otravné. Jsem si sebou jistá. Ale vlastně je to fajn, přinejmenším to znamená, že to děláme dobře, i když asi nebudu přemýšlet nad tím, co to znamená dělat future pop.