Svatí ďáblové a ti další (Rotting Christ)

Vyprodané Futurum i přesto, že Rotting Christ jsou v Česku častými hosty – naposledy loni na Brutal Assault v létě, předtím v březnu na akci Hellenic Darkness, kde se ukázali s rovněž řeckými Acherontas. Do Prahy zamířili s poněkud odlišným doprovodem.

Večer otevřel francouzský death/black v podání Svart Crown. Na posledním albu Abreaction jsme je zaznamenali v dobré formě, a tak bylo možno s povděkem kvitovat, že mu byl věnován dostatečný prostor. Pomalu sbírané napětí v Golden Sacrament, doomem sycené riffy, vzápětí headbanger Carcosa, ale i pomalejší, náladové pasáže, které sloužily k vydechnutí před další bouří. Vlažné publikum se rozehřívalo pomalu, opozdilců bylo dost. Smršť postupem času ztrácela na síle, scházela větší hloubka, přesah či mrazení, i přesto šlo o povedený vstup, jehož kvality souvisely i s méně okázalým přístupem. Což nešlo říci o Carach Angren, kteří přijeli strašit ještě stále nemrtvým symfonickým black metalem.

Duchařina, příběhy, teatrálnost z Broadwaye, metalová burleska, bludní Holaňdané a tak dále. Dutch horror story. Přes nulová očekávání překvapili, zužitkovali počáteční energii a zajímavé aranže a získali si už narvaný prostor Futurum Music Baru. A to i přes mnohdy lascivní prvky, které jsou prokletím i magnetem tohoto subžánru – “strašidelné” housle, harrypotterovské cinematické pasáže, dramatické vokální variace, deklamovaný přednes, tklivé, gotické melodie. Vizuální stránka nezůstávala pozadu – klávesy na pohyblivém stojanu s hlavou, důkladný warpaint a masky nebo hravá korunovace přízračného zpěváka. Agresivní výpady do vod poctivého, byť učesaného black metalu poskytovaly útočiště i pro posluchače s odlišným estetickým cítěním. Dav oslepený rudou září a masírovaný intenzivním stroboskopem byl nadšen. Zvládnutá symfonická instrumentace byla plusem, stejně jako tvrdší vyznění skladeb, které se na albu unyle ztrácí.

fotogalerie z koncertu tady

Dlouhá pauza, sál plný k prasknutí, čekání na headlinery. Pak charizmatický Themis Tolis usedl za bicí a spolu s početnou suitou pomocníků začal chystat instrumenty. Pečlivě, rozvážně. Netrpělivě pokřikující publikum konečně umlčel razantní příchod zbytku dlouhovlasých argonautů a první track ostře vyslaný do husté mlhy. Výstřely ve tmě, armáda rukou. Drsný začátek pomalu přecházel k pompézním skladbám, což fascinované posluchače nijak neodrazovalo. Čistota zvuku nepřipouštěla záhrobní šumy ani distorze, energie byla spíše rokenrolová. Chorály, folkové vsuvky, jinak přímá jízda. Padlo něco materiálu ze silného období desek Sanctus Diavolos, Theogonia a Aealo, podstatná část byla věnována poslednímu albu Rituals. To má s blackmetalovým okultnem a rituály pramálo společného a jen působivě využívá dané tematiky. Ani strohá estetika urostlých polobohů, vlků bez warpaintu neevokuje podobné tendence. K nahrávce zkrátka nepřibalují drcené lidské ostatky, ale vytváří vlastní mytologii. Helénská temnota sice ztratila původní černočernou a mírně vybledla, vlasy Rotting Christ ale nezřídly.

Tyrkysovou zář střídaly rudé a fialové záblesky, bubeník v nich efektně mizel a problikával za Sakisem Tolisem v čele. Zprvu rozpačitý circle pit pomalu, ale jistě strhával další oběti a hodinová exhibice starých mistrů se chýlila ke konci provázena doomovým hřměním...