Svatý Bill (Miluj souseda svého)

„Lady of the Night“, už jste slyšeli vznešenější eufemismus pro šlapku? Nenechte se zmást zavádějícím názvem, střapatou Annie Clark byste v Melfiho celovečerním debutu (v originále St. Vincent) hledali marně. Zato Bill Murray téměř nesleze z plátna. Jeho zapšklý veterán z Vietnamu je prototypem ambivalentního (anti)hrdiny. Je vtipný, je svůj, je to osobnost, jen byste mu občas nejraději dali pěstí. Miluje Boba Dylana a Jefferson Airplane, s gustem holduje chlastu, baví ho dostihy a sázky. Takže dluží, kam se podívá, a když už se mu v prkenici uhnízdí pár babek, prohýří je samorostlý morous s post-sovětskou kurtizánou. Když se pak v těsném sousedství jeho zanedbaného příbytku jednoho dne objeví rázná matka samoživitelka s malým školákem, začne z nich nevrlý důchodce namísto pozdravu tahat prachy za rozbitý plot, který si minulou noc v opilosti sám omylem zboural.

Tím všechno teprve začíná. Zoufalá máma potřebuje hlídání pro syna a její neuvážená volba padne právě na výstředního podivína odvedle. Ten vidí ve školou povinném děcku zprvu jen pohodlný zdroj příjmů, jenže časem si asociálního hocha neplánovaně oblíbí a jak už to bývá, stanou se z nich parťáci. Oliver ve Vincentovi vidí víc než jen stárnoucího mizantropa, přes jeho nedostatky jej mimoděk vnímá jako náhradního otce i nejlepšího kamaráda a pod hroší kůží životem unaveného dědka nachází prepubertální dítko správného chlapa s dobrým srdcem. Klišé, říkáte si. Jistě, příběhů postavených na nepravděpodobném souznění dvou outsiderů už tu pár bylo (vzpomeňte na Eastwoodův Dokonalý svět). Jenže vágusácký šarm Billa Murreyho si nelze neoblíbit, pojem „nedbalá elegance“ povyšuje smutný komik na životní filozofii.

Navíc jej Melfi, který je pod filmem zároveň podepsán coby scenárista, vybavil odzbrojující upřímností a svojským smyslem pro ironii, za některé scény by se nemusel stydět ani Allan Ball, autor scénáře k Americké kráse. Murrayho kouzlo tkví v přirozenosti, nikdy není pouhou legrační figurkou a za všech okolností zůstává nad věcí. Jeho talent odlehčovat civilní dramata nenuceným humorem poprvé naplno zužitkovala před více než deseti lety Sofia Coppola v nestandardní tokijské romanci Ztraceno v překladu, později se totéž povedlo Jimu Jarmuschovi ve Zlomených květinách. Miluj souseda svého je tak pomyslným dovršením velmi volné trilogie o životem znaveném melancholikovi s psíma očima a slabostí pro (ne)taktní hlášky.

Hlavní hrdina na sebe strhává pozornost zcela zaslouženě, bylo by však nemístné pominout sehraný ansámbl jeho sparingpartnerů. Malý Jaeden Lieberher se na první dobrou jeví stejně slibně jako před lety Freddie Highmore nebo Haley Joel Osment, snad jej hollywoodský establishment nenechá ustrnout ve škatulce dětské hvězdy. Krom něj Murraymu zdatně sekundují bezprostřední Melissa McCarthy a s ruským přízvukem bojující Naomi Watts. Její tanec u tyče v pokročilém stádiu těhotenství je z bizárů, na které se nezapomíná. S přeslazeným finále se dalo počítat, happyend je zasloužený. Zklamáním je ale řeč čísel, film se v nabídce našich biografů ohřál sotva týden. O důvod víc udělat z něj adepta pro domácí kino.