Články / Reporty

Ta slova vyjadřují radost (Meat Wave, Pacino)

Ta slova vyjadřují radost (Meat Wave, Pacino)

Kristýna Trochtová | Články / Reporty | 30.01.2018

Pamatuji dobu, kdy Pacino zněli jako garážová kytarovka. Dobrá garážová kytarovka. 24. října 2014, když jsme poprvé stáli tváří v tvář, bych ale netipovala, že se z dobré garážové kytarovky, což je ostatně dost vágní kategorie, stanou zaslouženě přehajpovaní miláčci kdekoho. Pacino změnili sestavu i zvuk, vydali desku u výborného labelu, hlasité „bolestínství z periferie“ začalo být cool. Takhle my si tady žijem. Neberte mě špatně, ta slova vyjadřují radost.

Orlovsko-pražské trio přišlo s modelem, který je jednoduchý a absolutně funkční. Zvuk takzvaně na punk, indie kytary a bicí, hutná a přímočará basa, vyšponované vokály, diy etika. Pacino jsou prototypem kapely, která v nekomerčním prostředí dosahuje (samozřejmě relativního) úspěchu jen tím, že „prostě je“. Na Strahově to bylo velkolepé.

A bylo to velkolepé. Pacino by patrně nesouhlasili s použitím tak vzletného slova, ale stejně – jestliže je někdo dokonalý ve své nedokonalosti a opravdovosti, jsou to právě oni. Decentní představení slovy „Čau, my jsme Pačíno!“ a bleskurychlé hrábnutí do strun bylo sice tak trochu žánrovou exhibicí, následoval ale čirý bliss. Velmi střízlivý a nekonfliktní, rozhodně ale ne odtažitý projev členů kapely stvrdil můj dlouhodobý pocit, že in Pacino veritas, že tohle je kapela, ke které se budu vždycky s radostí a chutí vracet. Proč? Naživo je kombinací malé, neokázalé lokální kapely a kapely s naprosto svébytným zvukem, s jasně vyprofilovanou tváří a refrény, jaké by ji mohl leckdo závidět. Refrény, co rozbuší i moje ledové srdce.

fotogalerie z koncertu tady

Jestliže úspěch desky Půl litru země prokázal velkou a univerzální míru souznění, přijetí živým publikem působilo překvapivě nesměle. Voda někdy neteče, ale stojí. Nevadí. Pacino odvedli krásný kus práce, nakonec to byl silně emočně vypjatý a srdcařský set. Minimálně ve mně se tedy něco hnulo. Ty riffy se mi občas vrací ve snech, ze Szajterových textů pláču. Je to tak správně?

Meat Wave jsou pro mě mezi zahraničními interprety tím samým, co Pacino mezi těmi domácími. Moje scéna. Je pravda, že bych obecně byla radši, kdyby set odehráli mezi pingpongovými stoly, nicméně i s klubovým prostředím si poradili fantasticky. No a odpálit to velehitem No Light byl fajn nápad, taky se mi hned podlomila kolena.

Meat Wave pochopitelně vsadili hlavně na loňskou desku The Incessant, což se vyplatilo. Publikum se po pár prvních písničkách dalo do bujarého, ale velmi laskavého pitu. Štěkavý vokál Chrise Suttera byl na Strahově ještě daleko intenzivnější, než slibovaly nahrávky, a Gac s Wizniakem se svými nástroji nezůstávali nijak pozadu. Kromě spousty mladistvé energie a kvalitního repertoáru Meat Wave předvedli i hodně působivé muzikantství, tolik bubenických fíglů jsem pohromadě dlouhou dobu neviděla. Za tuhle věčnou lásku jsou dva přídavky směšnou záplatou, už se chci probouzet jenom s Leopard Print Jet Sky.

Po koncertu Meat Wave a Pacino se ve mně usadil pocit, že už jsem viděla dost, že klidně můžu zmizet pryč. Klidně někam, kde už nebude nic.

Info

Meat Wave (us) + Pacino
25. 1. 2018 007 Strahov, Praha

foto © Kristýna Padrtová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace