Tancovačka ze země komárů, gumba a aligátorů

Mít ve dvaatřiceti nominaci na Grammy s každým projektem, ve kterém působíte, je slušné skóre. Cedricu Watsonovi se daří a ten, kdo slyšel a viděl naživo jeho pojetí tradičních cajun a zydeco vypalovaček, se musí jen divit, proč prozatím zůstalo jen u čtyř nominací. Ty získal jak s dřívějším projektem Pine Leaf Boys, za nahrávku Blues de Musicien, tak později s eponymním sólovým debutem.

Watson vyrůstal při poslechu bluesových, soulových, karibských, zydeco i country nahrávek, v jednadvaceti si ale sbalil kufry a plně se zapojil do kulturního života louisianského Lafayette. Právě tam založil vlastní projekt Bijou Creole, který představil v úterý v pražské Akropoli. Kapela mu vynesla další nominace na Grammy za desky L´Ésprit de Créole a Creole Moon. Mnozí si na sympaťáka vzpomenou z loňského ročníku festivalu Respect - a bylo až překvapující, nakolik se obě vystoupení odlišovala.

A nešlo jen o doprovodnou kapelu – vloni mu sekundovaly krásky Sarah Savoy a Desirée Champagne, letos pouze Desirée, ale zato s doprovodem bicích, saxofonu a basy. Watson navíc zvolil odlišení i stylové. Respect byl ve znamení cajunu, Akropoli roztančil bluesovějším zydecem. Texty, jaké se k tancovačce hodí nejlépe – o pití, láskách, jídle a nepravostech, jako jsou striptýzová doupata a jeho obyvatelky. A samozřejmě o Jihu, kde tančí komáři a aligátoři dávají dobrou noc. Francouzsky, jak jinak, i když se vtipkovalo zhusta anglicky a popíjelo české pivo.

Zpěv, tahačku a bohužel jen v několika málo kouscích i housle obhospodařoval sám Watson, jednu píseň zazpívala i Desirée, jinak doprovázející na valchu. La table ronde, bluegrassová klasika Boll Weevil, La vielle chanson de mardi gras a skvělý tříčtvrteční courák Pa Janvier k tanci vybízely každým taktem, zlákat se pod pódiem dal ledaskdo. Jestli má někdo návod, jak na podařený večírek, jsou to právě Bijou Creole.