Tara Fuki synonymem krásy

Jsou různé druhy koncertů – dojemné, hlasité, odfláklé, příjemné, příšerné, však to známe. A pak jsou takové, při kterých pisálkům docházejí slova, protože opěvovat t krásu jde samozřejmě mnohem hůře, než zkritizovat propadák. V případě Tara Fuki jsou objevná oslavná přirovnání téměř nemožná, vždyť za patnáct let na scéně je duo Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz-Nazir chváleno hudebními žurnalisty doma i v zahraničí.

A vystihnout atmosféru křtu páté řadovky Winna je už snaha marná. Ačkoliv se na nové desce violoncellistky obešly bez hostů, ke křtu přizvaly přátele a spoluhráče z dalších projektů. Hned v několika skladbách doprovodil dvojici trumpetista Oskar Török a basista Jakub Vejnar, kmotrovství se s milým rozechvěním ujala Aneta Langerová, která si střihla i píseň. Křest to byl originální - polévání jabkovicí není zcela nezvyklé, ale pomazání uzeným, to se jen tak nevidí. Pro mnohé bylo evidentně velkým překvapením užití „kouzelných krabiček“ loop station a pozornost si získal také ne zcela známý, libě znějící hang drum. Setlist namíchaný z novinek i starších kousků dovoloval vychutnat si introvertní i veselejší polohy, aniž byste se v jedné, či druhé utopili.

Jen publikum bylo až zbytečně sešněrované kultivovaností, každý spontánnější projev byl nadmíru milý, zřejmě to způsobila zdánlivá křehkost dialogu violoncell. Nebylo divu. Když dvojice hraje a zpívá, člověk má tendenci tajit dech a nerušit. Byla to však zbytečná obava, Tara Fuki dokážou být jemné, ale také velmi energické, silné a vtipné, na závěr zvládly zamlklé diváky i rozezpívat, ačkoliv to stálo trochu přemlouvání. Přidávat se samozřejmě muselo, nadšené komentáře v předsálí neznaly mezí.

Dokonalá souhra, radost pohledět i poslouchat. Kdo nemá ještě Winnu doma, nechává si ujít české album roku. Ne-li let.