The Bladderstones: Záskoky nevedeme

Slánské artbluesové trio The Bladderstones se po sedmi letech od debutu Without Cover vrátilo s chválenou studiovkou Toilet Fame a zároveň slaví deset let na scéně. Slavili mimo jiné i odpoledním koncertem na šumperském festivalu Blues Alive – na místě, kde se odehrál jeden z milníků jejich kariéry, vyhráli zde talentovou soutěž Blues Aperitiv. Právě před tímto výročním koncertem jsme si s Tomášem Frolíkem, Michaelem Noskem a Johnnym Judlem sedli v zákulisí a pokusili se shrnout přítomnost i minulost.

Vrtá mi hlavou jedna věc. Jmenujete se Bladderstones, vydáváte na Urinal Records, deska se jmenuje Toilet Fame. K tomu máte podcast Na hajzlu, Tomáš má studio na záchodě… Co s tím proboha máte?
TOMÁŠ: To je jednoduché. Já jsem prostě vlastně všechny ty písničky a texty napsal doma na záchodě. Protože bydlím s rodinou v malém bytě a jediné místo, kde mám nějaký klid, je prostě doma na záchodě, který je spojený s koupelnou. Takže tam já mám kombo a pedalboard, odnesu si tam vždycky kytary, počítač a funguju.

Strkají vás do škatulky bluesrock, sedí to?
TOMÁŠ: Blues určitě, protože to je prostě něco, z čeho vycházím. Lidi mají neustále potřebuju všechno pojmenovávat a dávat do škatulek, což jako na jednu stranu škoda, ale na druhou stranu tam asi najdeš prvky bluesrocku. Neřekl bych, že ta deska nebo kapela je „bluesrocková”.

MICHAEL: Je to kytarová hudba ve formátu písniček. Tohle mi přijde asi nejvýstižnější. Je tam blues i rock, ale máme třeba i písničky, kde se toho v podstatě ani nedotkneme, ale pořád je to kytarová hudba v písňové formě. Do toho se vejde v podstatě jakákoliv naše písnička, takže asi takhle.

Letos slavíte deset let na scéně.
JOHNNY: No, ale bylo to strašný.

Zrovna jsem se chtěl zeptat, jak to výročí vnímáte? Takže jde o nejhorších deset let života?
TOMÁŠ: Tak povídejte, kluci.

MICHAEL: Já jsem byl ušetřený. Teď jsem načal, myslím, sedmičku, já budu slavit, až oni budou mít třeba třináct nebo čtrnáct. Ale uteklo to jako voda. Měli jsme pořád, co dělat. Ať už se to týkalo vyloženě našich starých písniček versus nějaké geneze těch nových nebo proměny zvuku kapely. A možná i toho, jak se prezentuje nebo kde se hraje, pro koho hraje. A taky třeba to, že jsme strávili nějaký čas tím sloužením a doprovázením jiných lidí. Takže vlastně toho bylo tolik, že to uteklo jako voda. Alespoň mně.

TOMÁŠ: Vnímám to jako vývoj, kapela pořád spěje. V podstatě je to úplně jiná kapela, než když jsme se, Johnny, sešli u tebe v učebně v roce 2012, nebo kdy to bylo. Řekl jsi, že bys chtěl hrát blues.

JOHNNY: Ne, to bylo spíš tak, že Tomáš ke mně chodil na kytaru, ale vlastně to bylo zbytečný, protože žádné lekce nepotřeboval. Tak jsem mu řekl, že má smysl spíš založit kapelu, protože ten problém vlastně je, že lidi chtějí hrát a nemůžou najít spoluhráče. A připadlo mi to takový smysluplný. I ta představa mě bavila, že bych mohl začít hrát tady s tím uchem, jo. Teda on jím byl, teď už to není.

TOMÁŠ: Teď jsem dvě ucha. Ale s tinnitem.

JOHNNYM: Takže ta kapela vznikla úplně bez jakéhokoliv konceptu. Měli jsme myšlenku, že něco budeme hrát a vlastně v tu chvíli to bylo to blues, protože Tomáš strašně miloval Stevieho Raye Vaughana a podobné. Přirozeně jsme začali covery a pak se to vyvíjelo. Tak jako všechno.

To není úplně obvyklý začátek kapely, žák a učitel, spíš mám pocit, že žáci od učitelů zdrhají co nejdál.
JOHNNY: Tak ono je to i proto, že mu totiž vůbec nikdo nerozuměl. On poslouchal Hendersona a Vaughna. Na ekonomce. A on mi říkal: Hele, já nemám vůbec nikoho, s kým bych si o tom povídal. Prostě řešil kytary. Seknul s karate, aby se věnoval kytaře na 118% a i kdyby s těma karatisty zůstal, tak jim bude jenom vyprávět o tom, jak Scott Henderson skvěle hraje. A mě prostě hrozně bavilo, že když mu bylo těch patnáct, šestnáct, měl první lásky, přišly za ním holky a on seděl doma, cvičil třeba šest hodin denně a ty holky tam seděly a on si vždycky udělal přestávku…

MICHAEL: Na pusinku.

JOHNNY: A zase šel hrát. A já jsem říkal: A to jako dávaj, jo? A on: No, mají smůlu, takhle jsem řekl, že to bude, jestli teda se mnou chce být. A mě to fascinovalo. Jsem si říkal, ty vole, to je jako hodně přísný.

Jaký je recept na to vydržet spolu deset let?
TOMÁŠ: To je na tom to úplně nejtěžší. Musí se prostě potkat správná kombinace lidí, kteří to dokážou. Vidí to podobně, dokážou pracovat v rámci týmu dohromady, přitom hlavně fungují jako kámoši, jako brotherhood. Bez toho je těch deset let jako fakt šílených. Když si teď představím celý ten proces vedoucí k Toilet Fame, tak kdybych to dělal celé sám, tady bez Michala a bez Johnnyho nadhledu a podpory, tak jako…

JOHNNY: Mého řízení.

TOMÁŠ: Ne, já bych to nedal, nedal bych to.
MICHAEL: Je to možná klišé, ale je to normální vztah, jako každý jiný. Když někdo bude příliš přemýšlet jako JÁ a ne jako MY, tak prostě to nemůže moc dlouho trvat. Tam je hrozně důležité to my, že my jsme kapela. Kdyby Johnny řekl, že prostě nebude hrát, pro mě by to byl konec kapely. Takhle to nemá smysl.

JOHNNY: Je to pravda, já si taky nepředstavuju, že bychom byli nahraditelní.

TOMÁŠ: Ne. Nevedeme záskoky. Nejde to. Ale v zásadě to není o těch hudebních schopnostech, ale spíš o tom kamarádšoftu, který to propojí.

JOHNNY: Jenže ono je to na to navázané, protože to přátelství a synergie a ten vztah, jak říká Michal, to se do toho hraní nevyhnutelně promítá.

TOMÁŠ: Ale samozřejmě nebudeme říkat, že to je procházka růžovou zahradou. Má to svoje vrcholy a svoje klesání. Zažili jsme otřesy, takhle bych to řekl. Není to nic, z čeho bychom se nedokázali dostat. Příklad toho, jak Michal říkal, že do toho naskočil později, tak prostě kdykoliv, kdy jsme s Johnnym řešili něco zásadnějšího, Michal mezi nás vstoupil a dokázal to moderovat tak, aby to bylo v pohodě. Popravdě se teď, po těch deseti letech a hlavně po té desce, cítím nejlíp od začátku kapely.

MICHAEL: Ještě jednu věc bych doplnil. Humor. My to fakt jako jedeme až do úplně absolutního absurdna. Předvádět se, kdo bude dělat větší kokotiny, což uvolňuje situace, ten nahromaděný stres nebo přepracování, protože bohužel se nemůžeme věnovat jenom tomuhle, žejo. Takže občas prostě člověk musí upustit páru. S klukama vždycky jedu, přijedu možná fyzicky zbitý, ale psychicky odpočatý.

Odstup mezi deskami máte sedm let. Není to moc? Spoustu kapel to zabije.
TOMÁŠ: Je to tak. Ta doba je tak rychlá, že všichni potřebujou vydávat minimálně každý jeden až tři singly. Ale já si myslím, že ten odstup souvisí s Michalovým příchodem. Po Without Cover se ty žánry začaly víc mísit a začal se vytvářet ksicht kapely. Chtělo to čas se zorientovat. Michal mě začal hodně měnit, i co se týče kolem kytarovýho zvuku, hudby, tím, co mi pouštěl.

MICHAEL: Ještě je důležité zmínit jedno. Je to sedm let od vydání, ale tu minulou desku jsme v podstatě dodělávali ve studiu. Takže to bylo v něčem úplně nové. Tuhle desku jsme se rozhodli, že ji chceme udělat dobře. A já si myslím, že ono to má svoje kouzlo, zachytit první úchopy té hudby, ale když člověk chce fakt udělat desku, kde si řekne, jo, takhle to vidíme a slyšíme, je potřeba si to obehrát. Na to nestačí pět koncertů, to jich chce třeba třicet, aby si to sedlo. Kolikrát jsme i měnili aranže, když to nefungovalo. Něco je na začátku jenom subjektivní pocit, ale když se to objeví po desáté a pak si o tom řekneme v autě, že ta pasáž je fakt divná, tak se změní. Najednou je to konečně tvar, který člověk chce anebo který mu nevadí, který se mu líbí v nejlepším případě. Odstup je tam sice sedm let, ale ve skutečnosti to jsou možná spíš čtyři roky nebo pět. Potřebovali jsme si to oťukat naživo před lidma.

Kdo je u vás největší studnice nápadů? Odkud to chodí? Projevte se, studnice.
TOMÁŠ: To jsem asi já. Přiznávám skromně. Vinen.

A pak se děje co, s tvým prvním nápadem?
JOHNNY: Pošlem ho do prdele.

MICHAEL: Řekneme mu, že to prostě v rádiu asi nepofrčí.

TOMÁŠ: Já to vezmu, udělám nějaké nástřely, ochutnávky pošlu Michalovi a když mi na to pošle na messengeru srdíčko, tak si řeknu, že když máme třeba ty dvě, tři věci po kupě, sejdeme se dohromady a tam to stloukneme do formátu, který si pak poslechneme a buďto ještě předěláme na další zkoušce, anebo už je hotovo.

MICHAEL: Jsem zastáncem toho, že koncert beru jako takovou laboratoř, lakmusový papírek. A já je chci okamžitě, klidně v tom prvním tvaru, hrát naživo. S tím má většinou Tomáš problém, že necítí, že je to usazené, nebo Johnny kvůli tomu, že toho hodně zpívá a hraje u toho na basu, takže je někdy těžké to skloubit tak, aby to lícovalo. Je to něco jiného, než když se člověk doprovází na kytaru akordicky a zpívá u toho, než když má hrát basovou linku a do toho zpívat úplně jinak rytmicky. Já jsem klidně za to, aby se to zkoušelo už před lidma. Když už to jde nazvat písničkou, tak to prostě zkoušet, protože je to ten nejrychlejší způsob, jak tu písničku dodělat.

Jsi kytarový nerd, Tomáši?
TOMÁŠ: Totální, totální.

Honíš se za zvuky, experimentuješ?
TOMÁŠ: Jo, vinen. Já jsem nad tím poslední půlrok hodně přemýšlel, protože teď u mě přichází úplně brutální změna v gearu, co se pedalboardu týče. Vždycky jsem byl vášnivý hráč videoher, ale teď jsem si prostě řekl, že je lepší se zajímat o zvuk a o nahrávání, o krabičky, kytary, o všechno jiné než prostě hrát videohry. Úplně to zbožňuju, sleduju poslední trendy, svoje oblíbené firmy, těším se na nový software, nový hardware. Všechno to prostě jedu a baví mě to.

Jak to jde dohromady s tím malým bytem?
TOMÁŠ: No, tak máme naštěstí zkušebnu. Takže tím se to dá.

MICHAEL: Já tomu říkám sklad…