The Killing Season (Mark Lanegan v Praze)

Kdo by to byl řekl, že se někdejší mladistvý delikvent, kterému lékaři předpovídali, že se vinou zhýralého životního stylu nedožije ani třicet let, vypracuje v jednoho z nejrespektovanějších zpěváků na současné alternativní scéně? Mark Lanegan během své bohaté kariéry zanechal výraznou stopu na přibližně padesáti studiových nahrávkách, ať už se jednalo o desky domovské formace Screaming Trees, sólové projekty nebo kolaborace s mnoha známými hudebníky. Po strop zaplněný klub byl pouze zaslouženou odměnou za všechnu vynaloženou dřinu, ale začneme pěkně od začátku.

Pateční termín konání tradičně garantoval brzký začátek akce – „vyhlášené“ osmdesátkové diskotéky zkrátka neberou žádné ohledy, dveře Lucerna Music Baru se tak otevřely již úderem šesté. V momentu, kdy spustila první předkapela The Faye Dunaways, se prostor pod pódiem teprve zvolna zaplňoval, ale relativně neznámá dvojice hudebníků se nezáviděníhodné pozice zhostila s velkou pokorou. Monotónní kombinaci zefektované kytary a minimalistické elektroniky oživovaly temné projekce jak vystřižené z příběhu o Frankensteinovi. Další host večera, anglický multiinstrumentalista Duke Garwood, si vychutnával o poznání vřelejší reakce publika, byť na společné skladby z desky Black Pudding nepřišla řada.

Samotný Mark Lanegan se na pódium přišoural rozvážným krokem krátce po osmé, aby pouze v doprovodu kytaristy odstartoval vystoupení blokem komornějších skladeb When Your Number Isn't Up, Judgement Time a Low. Charakteristický chraplavý baryton na sebe okamžitě upoutal veškerou pozornost, aniž by se Lanegan za celou dobu výrazněji pohnul u mikrofonu - monstrózní show a podobné berličky hledejte jinde. Pro představu: mrazení v zádech důvěrně známé ze studiových nahrávek vynásobte milionem a teprve se začínáte přibližovat intenzitě koncertu. Kontrast s krátkými promluvami směrem k publiku nemohl být větší, hlavní hvězdě večera najednou dělalo problém srozumitelně vyslovit jediné slovo.

Klidnější poloha koncertu však dlouho nevydržela, záhy se objevili zbylí členové doprovodné kapely a spustili valivou rockovou vypalovačku The Gravedigger's Song. Majestátní hlas čněl nad ostatními nástroji, překvapivě kvalitní zvuk naštěstí umožňoval náležitě vychutnávat i instrumentální výkony spoluhráčů. Nakopnuté tempo večera odmítalo zvolnit, byť burácivé kytary postupně infikovala archaická taneční elektronika novinky Phantom Radio. Kromě sólového materiálu Lanegan neopomenul ani další projekty, namátkou spolupráci s pokrevním bratrem Gregem Dullim nebo plodnou kolaboraci se Soulsavers.

Mark Lanegan na své další pražské zastávce splnil veškerá očekávání a navrch tradiční bluesové kořeny okořenil závanem elektronické hudby jak vystřižené od krautrockových průkopníků. S přibývajícími roky zraje jako dobré víno…