The Maggie's Marshmallows: Počkat si na pravou chvíli

O debutovém albu The Maggie's Marshmallows se spekulovalo několik let, tak dlouho, že snad i samotné protagonisty přestalo bavit odpovídat, že deska bude už brzy. V době, kdy bývají debutová alba často nahraná dřív, než se kapela shodne na názvu, si pražská trojice vydržela počkat na svoji prvotinu dlouhých šest let a neváhala při tom smést ze stolu hned několik verzí, které se jí z různých důvodů nezdály. Obdivuhodná cílevědomost a pokora jako by se k divoce špinavému garážovému rocku v jejich podání snad ani nehodila, jenže modří moc dobře vědí, jak dá zdánlivě nedbalá elegance zatraceně zabrat. Vítejte ve světě semišových bot, letitých kytarových efektů a v časech, kdy se frajerům ještě říkalo pásci. S The Maggie's Marshmallows o trpělivosti, hrůze z metronomu a dětech z Kokpitu.

Neodpustím si začít dnes už pomalu legendární otázkou Jirky Špičáka z Radia Wave, když se ptal před lety Kuby Kaifosze, jaké je to hrát padesát let mrtvý žánr.
VOJTA: Je to dobrý. Ale mně se nezdá mrtvý, plno kapel ho stále hraje.

STOUPA: Některý trendy se vrací, tohle je jeden z nich a my máme rádi starou hudbu.

Mě spíš zajímá, jak moc řešíte zvuk, efekty, vyrovnání se nějakým oblíbeným nahrávkám? Ve vašem případě mi totiž touha po „klasickém“ zvuku přijde ještě daleko zásadnější než u Wild Tides...
STOUPA: Zvuk je pro mě zásadnější než zbytek, já na tu kytaru ani hrát neumím. Nástroje máme klasický a efekty taky. Blbý je, že starý věci se často podělaj, když to nejmíň čekáš, takže často ani nehraješ koncert na svoje vybavení. Hezký je, že za mnou po koncertě občas někdo přijde a chválí mi zvuk.

Vaše album se rodilo dlouho, nahrávali jste na několikrát.
MEG: Co máme kapelu, nahrávali jsme hodněkrát, vždycky jsme se v tom ale vrtali tak dlouho, až jsme začali všechny ty skladby nenávidět a pak už jsme je ani nechtěli dát ven, protože nám přišly strašný. Myslím, že jsme už dokonce někdy před čtyřmi lety nahrávali na pásky u Zbyni ve Všetatech, pak v Jablunkově, pak s Geordiem Walkerem (kytarista a producent anglických postpunkových legend Killing Joke, pozn. aut.) v Golden Digital Studiu v Praze. Něco z těch pokusů jsme zveřejnili na EP Monkey Man a pak i na sedmipalci Come Along, který vyšel předloni už pod Get Hip.

STOUPA: U posledních nahrávek s Geordiem jsme byli pořád nespokojení se zvukem a zjistili, že se nám daleko víc líbí to, co jsme si nahráli předtím bez producenta v Jablunkově. Jenže klukovi, co nám to nahrával, odešel disk, a jediný, co jsme měli, byly wavy, takže nebylo možné dělat další mixy. Vybrali jsme z toho ale dvě skladby, které jsem rozeslal na svoje oblíbené labely. Greggovi (Gregg Kostelich, zakladatel a majitel labelu Get Hip Recordings z Pittsburghu, pozn. aut.) se to líbilo, takže jsme podepsali smlouvu a vznikl z toho náš zatím jedinej sedmipalec.

Jaké bylo jednání s americkým labelem, jaká to byla zkušenost?
MEG: S Get Hip je dobrá domluva, máme na většinu věcí stejný názor a jsou to super lidi. Nahrávání, následná postprodukce, obal alba, všechno dopadlo v podstatě tak, jak jsme chtěli. Je to ale náročnější v tom, že se každá věc musí řešit přes milion mailů a ten proces je zdlouhavější. Vydání alba trvalo rok, neuděláš s tím nic. Nejdřív mělo být album venku před květnovými koncerty, pak před zářijovými a nakonec byl křest o mnoho měsíců později, samozřejmě v době, kdy nemáme naplánovaný žádný jiný hraní. Snad jedinou věcí, na které jsme se neshodli, bylo pořadí skladeb na desce.

Když jsem Stoupovi chválil singl No Friend of Mine, říkal, že vás výběr prvního tracku od labelu překvapil.
MEG: Label chtěl No Friend of Mine původně jako první skladbu na A straně. My jsme ale nechtěli, aby první věc, co lidi uslyší po puštění desky, byl cover. Obal desky jsem dělala já a napsala jsem pořadí podle nás, tak se to rozhodlo. Úplně se jim to nelíbilo, z toho důvodu mě výběr singlu zas tak nepřekvapil.

STOUPA: My jsme hlavně No Friend of Mine nahráli jen ze zvědavosti, páč nám ve studiu zbyl nějakej čas. Nebyli jsme si jistí, jestli tuhle věc vůbec na desku dát. A oni pak přijdou s tím, že by to mělo bejt intro celý desky. Nakonec ho tedy použili jako upoutávku na album. Ale já jsem na to od kamarádů okolo muziky slyšel jen samou chválu, takže přesto, že ten song nesnáším, si jsem jistej, že Gregg s Jimem vědí, co dělají.

Pokračování rozhovoru v magazínu Full Moon #68.