Ti divní. Deafheaven.

Růžová a černá v synergii. Black, thrash, shoegaze, screamo. Deafheaven nastavili svým prvním LP Roads to Judah laťku vysoko a pak už ji jen zvyšovali. Sunbather jakožto deska, která definitivně etablovala blackgaze na žánrovou mapu, New Bermuda, která ho posunula zase někam dál. Příští pondělí v Praze přehrají Deafheaven poprvé materiál právě z ní a jako vždy a všude půjde o show, na kterou se nezapomíná. Z napěchované Sedmičky před třemi lety na půlkruh Music Baru. Zpěvák George Clarke nám před koncertem sdělil své pocity z Roadburnu, taky to, co máme čekat v Praze, ale i dojmy z cen Grammy.

Jaké to bylo na Roadburn festivalu? Má reputaci jednoho z nejlepších festivalů na světě.
Bylo to neskutečný, hráli jsme tam poprvé, což je pocta. Všichni byli milí, pohostinní, mají tam super personál i atmosféru a hned bych jel zpátky. Když vezmeme v potaz náš žánr hudby a lidi, co považujeme za přátele, tak je to opravdu jedna z nejdůležitějších akcí, co probíhá. Rozhodně v rámci festivalů.

Stihl jsi i nějaké koncerty?
Jo, něco jsem viděl, ale upřímně jsem dost potkával kámoše a hodně času jsem strávil jen tím. Viděl jsem Coven a pár dalších, ale většinu festivalu jsem se bavil s lidma, které normálně nemám šanci vidět. Všichni tam jsou.

Hráli jste na významných festivalech včetně Coachelly, Pitchfork Music Festivalu a mnoha dalších, takže můžete srovnávat. Jaké jsou tvoje nejoblíbenější?
Na těch větších festivalech jsme většinou ti divní. (smích) Mám hodně rád Øya Festival v Norsku, Governors Ball v NYC, Way Out West ve Švédsku. Ty jsou parádní a s pozitivní atmosférou.

Říkáš divní, což je určitě pravda. Máš rád tuhle roli?
Pokud jsi jako jeden z mála tvrdých interpretů na indie festivalu, tak by se mohlo zdát, že to bude nepřátelské, ale pro nás to bylo naopak. Lidi ocenili anomálii, tedy nás! Vyčníváme a ostatní interpreti jsou překvapení a zajímají se o to, co hrajeme.

Co máme čekat od pražského koncertu?
Songy na novou desku nemáme ještě hotové, jsou to jen nápady, ale tenhle rok to určitě začneme dávat dohromady a ten další snad i vydáme. Takže nové songy ne, ale bude to dlouhý set předělený coverem Mogwai.

Kde vlastně všichni žijete?
Bicák Daniel a kytarista Shiv v Bay Area, já s Kerrym v Los Angeles a basák Chris v Bostonu. Občas přiletí, ale není tak důležité mít ho na západním pobřeží, potřebujeme ho zejména na tour. My čtyři žijeme poblíž, takže je to v pohodě.

Tipuju, že Youth Code, kteří vám předskakují na současném turné, jste potkali v LA…
Přesně tak, jsme přátelé už dlouho, čekali jsme na příležitost společně si zahrát a Roadburn nás dal dohromady. Je super jezdit s kamarády.

Na rozdíl od mnoha, možná většiny metalových kapel vašeho ražení a velikosti se zdáte být na Deafheaven soustředění, jen velmi málo odbíháte k dalším projektům...
Deafheaven je cíl, naše hlavní práce a všechno ostatní jde tak nějak bokem. Máme ale i další projekty, například Chris hraje v Summoner a Doomriders.

Sledujete vaše „domácí“ ceny Grammy? Tenhle rok se v metalové kategorii objevily i opodstatněná jména jako Gojira nebo Baroness.
Nemyslím, že jsou pro metal nějak relevantní. Jsou to jedny z nejvyčpělejších a nejhůř vedených cen vůbec. Ale být nominován, tak bych asi přišel. Jak říkáš, máme nějaké přátele, kteří byli nominovaní, a vypadá to, že jim to v určitém ohledu prospělo. Vždycky, když je agresivní hudba v mainstreamových médiích, je to úspěch, protože umělci z našich řad často nedostávají uznání za spoustu tvrdé práce. A Baroness a Gojira jsou jedni z nich.

Myslíš, že je reálné, že jednou budete nominovaní vy?
Ne.