Shaqualyck | Články / Reporty | 13.03.2016
Praha už (zase) volá. Podmínky? Pro koncert Tindersticks ideální. Přelom zimy a jara, kožená obloha, pár stupňů nad nulou. Se správným soundtrackem není co řešit. Teď ještě ignorovat skupinky rozdováděných Italů, dokládající, že jen o pár zastávek dál má co nevidět výkop osmifinále Evropské ligy, a počkat na tmu. Něco málo pražských špeluněk už jsem vymetl, ale jen málokterá se může pochlubit parametry Divadla Archa. Vzdušné, stroze uhlazené podzemní bludiště nedaleko historického centra, precizní zvuk a co do logistiky špičková organizace bez přešlapů. Hulí se venku, pije uvnitř, všude davy, ale nikde žádná tlačenka, smekám.
Nadmíru důstojný předvoj obstarala s úderem osmé večerní Berlíňanka Katrin Hahner alias Miss Kenichi kouzlící s kytarou, foukací harmonikou (Jagger by záviděl) a jasným, uhrančivým vokálem, trefujícím spojnici mezi Sian Evans z Kosheen a Emmou Ruth Rundle z Marriages. Zatímco se na repertoáru skvěly věci z předloňského alba The Trail, kryl jí záda téměř statický multiinstrumentalista Earl Harvin, využívající převážně úsporných perkusí. V Tindersticks logicky upozaděn, po boku vysoké plavovlásky muž kontrastu, v obou případech nedílná součást týmu. Dva, tři songy a je nabíledni, že obligátní argument o zaměnitelnosti podobných indie folkových písničkářek s přesahem do blues si můžu strčit za klobouk. Zasloužený potlesk.
Pár minut před devátou se coby stylové intro ozvaly první tóny instrumentálky Follow Me, magického otvíráku novotou zářící nahrávky The Waiting Room, kolem které se aktuální šňůra přirozeně točí, čemuž odpovídal i zkušeně namíchaný setlist. Za pětadvacet let na scéně už zkrátka víte. Chvíli na to přištrádoval na pódium nedbale elegantní Stuart Ashton Staples následován čtyřmi bratry v depresi. S rozhalenkou, ruku v kapse, v klopě rudý karafiát. Ultimátní pomaláč Second Chance Man na úvod, záhy nepatrně svižnější Were We Once Lovers s ostrou kytarou a naléhavě hřímajícími klávesami Davida Boultera. Chlácholivá Medicine, meditativní žalozpěv Johnny Guitar a hitovka Hey Lucinda jako jeden z top momentů přesně v půlce. „A teď něco pořádnýho,“ hlučí jakýsi otrapa v publiku a já nevím, jestli se smát, nebo brečet. Ani k jednomu není na koncertě Tindersticks daleko. V souvislosti s jejich hudbou jsou opakovaně (a právem) zmiňována adjektiva jako baladická, zasněná či posmutnělá. Pravdou ale je, že tohle všechno má in natura tolik podob, kolik je na nebi hvězd. A atmosféra? Takřka posvátná.
S Gibsonkou, španělkou nebo jen tak? Pokaždé perfektní. Na připodobňování ke Caveovi nebo Cohenovi odmítám slyšet, tenhle táhlý, prostorem zvolna proplouvající baryton je absolutní originál, kterému nelze nepodlehnout. Ví to kapela, ví to novináři i milióny příznivců po celém světě a ve čtvrtek večer se o tom na vlastní uši přesvědčila nabitá Archa, jejíž osazenstvo reagovalo, vyjma ojedinělých excesů, jako na objednávku. Stage design nula nula nic? No a co?! Komunikace s obecenstvem vměstnaná do několika stručných „Thank You“? Tak ať! Podobná, u jiných kapel povinná nadstavba u Tindersticks zásadnější roli nehraje.
Když si v poslední třetině koncertu hoši od světel uvědomili, že krom bílé mají v záloze i červenou a zelenou, mělo to svůj půvab, nicméně stačilo zavřít oči a byli jste ve vteřině zpátky. V říši ctnostné melancholie pro rozervané gentlemany. Přehrávku toho nejlepšího z předešlé tvorby si pánové ponechali víceméně až na samotný závěr základního setu, resp. přídavky, které se díky bouřlivým reakcím našlapaného hlediště staly samozřejmostí. „See you soon.“
Tindersticks (uk) + Miss Kenichi (de)
10. 3. 2016 Divadlo Archa, Praha
foto © žakelýna
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.