To přece nemůže být celé! (Michael James, Explosions in the Sky)

Etalon postrockového žánru Explosions in the Sky letos vydali album, které mnohé nechalo na vážkách. Odklon od klasických dlouhých stopážích s katarzními konci ale kritika hodnotila vesměs pozitivně, a kapela tak dokázala, že umí i silné momenty v kratších dávkách. V rámci evropské tour se navíc poprvé podívá do Prahy, do Roxy. Proč a jak skupina natáčela The Wilderness nám vykreslil kytarista Michael James.

Kde jsi zrovna teď? Jste na turné skoro nonstop od března…
Teď jsme v Hudsonu, v New Yorku, tak trochu uprostřed ničeho, v jedné dost staré budově v rámci festivalu Basilica. Je to tu neskutečně nádherné.

Jak se držíš, hrát půl roku v kuse? Pořád tě to baví?
No, většinu času jo. (smích) Někdy se nemůžu dočkat být doma se svou rodinou, ale jinak nás to ještě pořád baví.

Turné jedete k letošní The Wilderness, která se liší od vaší předešlé tvorby. Jak nové skladby fungují po boku těch starších?
Upřímně jsme mysleli, že to bude dost těžké. Ale tvrdě jsme na skladbách pracovali, aby fungovaly naživo, a myslím, že se nám to podařilo. Vedle starých songů zní velice dobře. Cítím rozdíl v energii, protože ty staré jsme skládali spíš pro koncertování, zatímco ty nové jsou studiovější. Ale potom, co jsme je trochu přepsali a přepracovali, zapadly skvěle. Dávají setům mnohem zajímavější strukturu.

Tentokrát je na desce mnohem víc elektroniky. Je to něco, co Mark přinesl ze svého projektu s Eluvium, nebo to byl přirozený vývoj?
Obojí. Všichni jsme byli připravení otevřít se a použít cokoliv, co nám přišlo zajímavé. Mark si přinesl svoje z Inventions a my si zase hráli s různými syntenzátory a generátory zvuků na počítači. A když jsme se pak dostali do studia, dovolilo nám to použít mnohem zajímavější, řekněme sonickou paletu, než kdybychom používali jen kytary. Byli jsme z toho nadšení.

Bylo těžké zachovat svou typickou sílu a naléhavost i v kratších a tišších skladbách?
To byla fakt výzva. Bylo to vlastně něco, co jsme si od začátku dali jako cíl. Tentokrát jsme nechtěli, aby každá skladba fungovala sama o sobě, ale aby bylo celé album brané jako jeden kus. A kvůli tomu jsme si vybrali kratší stopáž a ubrali na vypravěčské struktuře. My jsme zvyklí psát dlouhé skladby, co mají osm, deset minut a samy o sobě obsahují kompletní myšlenku. A tentokrát jsme nevěděli, kdy skladba končí, jestli už je hotová. Bylo pro nás těžké na nich přestat pracovat - vždyť má tři a půl minuty, to přece nemůže být celé! Když jsme od nich ale odstoupili, bylo jasně vidět, že dohromady ty kousky dávají smysl a každý song řekne to, co potřebuje, aniž by měl deset minut.

Myslíš, že lidi dnes mají méně času věnovat se hudbě, takže je dobrý oslovit je v kratším čase?
Stoprocentně. Dnes spousta lidí, včetně mě, poslouchá hudbu bez přestání a někdy chceš prostě jen tříminutový song, třeba když jedeš do práce. Člověk nemá tolik času sednout si a poslouchat celé album. Krátká stopáž není formát, kterého se hudba musí držet, ale je to formát, který dokáže vyplnit ty menší mezery.

Takže The Wilderness vzešlo vlastně z hecu. Že jako kapela umíte i po šestnácti letech složit i něco pro vás nového…
To je přesně naše situace. Nahrát další album s desetiminutovými songy by pro nás bylo dost snadné a to my prostě nechtěli. Absolutně. Ohromně dlouho jsme hledali cestu a zvuk pro album, které by pro nás bylo nové a originální zároveň. A strašně nás to bavilo. Nejobtížnější deska, kterou jsme kdy nahrávali, ale byla to zábava.

I s takto jiným albem jste se tradičně svěřili do producentských rukou Johna Congletona. Byla to jasná volba?
Byla to velice snadná volba. Máme Johna moc rádi, je to opravdu nadaný producent. Tentokrát jsme ho požádali, aby se víc zapojil, mnohem častěji jsme se ho ptali na jeho názor. S minulými deskami jsme většinou přišli do studia už s hotovými songy a s přesnou představou, jak budou znít. S The Wilderness jsme si byli jistí tak z osmdesáti procent a potřebovali jsme Johna, aby pomohl. A bylo to fantastické, nemůžu si ho vynachválit.

Dokonce i obal je jiný oproti předchozím deskám. Plynulé, kreslené artworky vystřídala téměř až technická malba.
Přesně tak, i to patří k celému „tentokrát jsme nahráli něco jiného“. Dlouho jsme Jacoba van Loona (autor obalu, pozn. aut.) sledovali a hrozně se nám jeho tvorba líbila. A jak se pomalu kompletovala hudba, více a více nám to přišlo jako perfektní spojení. Jacob dělá monochromatické a tlumené věci a my ho požádali, aby použil světlejší barvy, čímž jsme ho sami někam posunuli, protože si mohl vykoušet něco, co obyčejně nedělá.

Tentokrát nevyšel k albu doprovodný videoklip v klasickém slova smyslu. Vždy jde jen o statický obraz, který pomalu morfuje.
My jsme se ve skutečnosti bavili o natočení klasického videoklipu, a možná ho ještě natočíme, ale zatím jsme nenarazili na námět, který bychom chtěli. Dost lidí počítá s videoklipem hned při vydání alba, a i my jsme to tak chtěli, ale prostě se to nepodařilo. Mluvili jsme s několika lidmi, ale nevzešel žádný nápad, který by se nám líbil. Musíme pro něj být skutečně zapálení, nemůžeme mít video jenom proto, že to vypadá super nebo že to teď letí.

Na jaře jste vystupovali v show Stephena Colberta, předtím u Davida Lettermana. Jaké to je vystupovat před lidmi, kteří nejsou úplně zvyklí na skupiny vašeho typu?
Je to velmi zvláštní zážitek. Celý den je velmi zvláštní, protože celou dobu se vlastně jen čeká, a pak se musíte rychle připravit, kontrolují se světla, kamery, a pak se zase čtyři hodiny čeká. A během té doby jsi víc a víc nervózní, protože jasně, jsi v televizi, publikum tě nezná, milióny lidí se budou dívat, a v ten moment tě vyženou na pódium, odehraješ, co máš, a je konec. Je to zvláštní, ale zároveň super, že mě moje máma uvidí v televizi a tak. Je dobré se toho zúčastnit, ale je to nesmírně stresující.

Předpokládal jsi někdy, že budete hrát vaši hudbu v televizi?
Vůbec. Nikdy. Je to strašně divná hudba do televize, je bez zpěvu… Ale jsem rád, že si nás vybrali, podle mě jsme dost zajímavá volba.

V říjnu budete poprvé hrát v Praze. Už jste tady někdy dřív byli?
Já v Praze před lety byl. Dost po Evropě koncertujeme a jednou jsme s několika přáteli zůstali pár týdnů na kontinentu po turné a několik dnů bydleli v Praze. A moc se nám tam líbilo. Zbožňuju gotickou architekturu, takže já se vyřádil. A tentokrát se budu moct i osobně bavit s lidma, protože to jako turista tolik nejde. Teď Prahu poznám z úplně jiného pohledu a můžu se pobavit s lidmi po koncertě, nemůžu se dočkat. Máme několik let zpoždění.