Tod A o stinných stránkách terapie, smíchu a zapomnění

Na rozhovor s Todem A jsem přišla, po koncertě Firewater v létě 2010 na strahovské Sedmičce, připravená nepřipravená. Bez diktafonu, otázky nahrabané při poslední písničce setu na zadní straně letáku, který jsem našla na baru. V ruce si nesu firewater a krabici od pizzy, kam si případně budu zapisovat poznámky, budou-li mi jeho odpovědi připadat moc složité. Nepředpokládala jsem to, ale štěstí přeje připraveným.

Nemáš žádný diktafon? Budeš si to psát sem? Fakt?

No. Krabice od pizzy může být docela dobrý zápisník. Viděl jsi film Invention of Lying? (Stoupám si a napodobuju Gervaise, jak vystoupil s Desaterem napsaným na krabice od Pizza Hut. Jako Mojžíš.)
Haha! To je fakt! Invention of Lying byl dobrý film. Ten konec byl na mě až moc romanticky přeslazený, ale mělo to několik vtipných momentů. Pár gagů tam bylo naprosto přesných. Škoda toho konce.

(Koukám na Toda, povídám Exactly! - a říkám si, cha, tohle bude přesně můj člověk. Vzpomínám na Paula, když mi říkal, že se mi Tod bude líbit, protože se s ním moc dobře povídá, a že si určitě sednem. Tak skoro odškrtnuto. První moment souznění ovšem přerušuje tamní barman, že neexistuje, abychom tam seděli s vlastním pitím. Jsem nucena jít a koupit rezervní firewater. Asi bych to stejně udělala, tak co. Po pěti minutách jsem zpátky u Toda.)

Myslíš, že naše koncerty v Česku byly katastrofální?

Ty sis přečetl moje poznámky, zatímco jsem byla pryč?
Ty koncerty přece nebyly tak hrozné...

Tode! To není fér, to byly osobní poznámky. Třeba bych neřekla „katastrofa“, ale „ne moc povedený koncert“ nebo tak něco. Kromě toho je to pravda.
Fakt jsme byli tak špatný?

Nebyli jste špatný, ale měli jste vždycky strašnou smůlu na lidi nebo co. Pamatuješ si, když jste vloni předskakovali Faith No More? To se ti jako líbilo?
To byl extrémně blbej koncert, ale to nebyla naše chyba.

No vždyť jo. Ty moje poznámky jsou jen takový... ježíš. To je tak trapný! Mohlo tam bejt napsanýho cokoliv!!
A ještě navíc vím, na co se budeš ptát... (smích)

Přesně, takže povídej.
Eh, co to tam bylo...?

O Istanbulu. Tam teď žiješ?
Teprve asi dva měsíce, ale rád bych tam zůstal déle. Moje holka je z Istanbulu. Po třech letech cestování, bez pocitu, že bych někam patřil, je tenhle stav příjemná změna. Mám svoje „doma“, i když ještě pořád vyřizuju pracovní povolení a tak. Musím se tam zabydlet. Ale je to hezké místo k žití, kulturní metropole, pořád se tam něco děje. Chtěl bych se usadit. Vím, kam tou otázkou asi směřuješ. Do New Yorku už se nevrátím...

Z poslední desky bylo cítit, že je to z velké části kvůli politické situaci, konkrétně teda kvůli Bushovi. To se teď změnilo.
To ano, ale můj odchod z New Yorku měl víc důvodů. Rozváděl jsem se a to bylo hodně špatný období, a navíc jsem cítil, že už mě to město nebaví. Že už mi nic nedává. Dřív to bylo jiné, scéna, lidi... Ztrácel jsem ty vztahy jeden po druhém. Když jsem odcházel, všechno, na čem mi záleželo, se vešlo do jedné tašky. Nejsem původem z New Yorku, takže to ani nebylo tak, že bych opouštěl domov. I když mi jím po dlouhá léta byl.

Odkud jsi?
Ze Severní Karolíny.

Teď, když jsi tak dlouho pryč, cítíš se šťastnější? Staré desky, Firewater i Cop Shoot Cop, zněly vždycky dost antinewyorsky. Antiamericky.
Myslím, že jsem šťastnější. Strávit léta na cestách ukáže člověku úplně jiné perspektivy, ze kterých můžeš pohlížet na svět. Amerika mě dusila. Jistě, jsou věci, před kterými neutečeš. Ale šťastnější... ano, jsem. Je to znát už z desky Golden Hour.

To si právě nemyslím. Ventiluješ tam sice dobrý pocit z toho, že už se nemusíš dýlovat s Amerikou, ale šťastně teda rozhodně nezní.
V jistém smyslu máš pravdu... Pár písniček je hořkým pohledem do minulosti. Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se dostal přes rozvod a všechno, co s tím souviselo. To asi jo.

Nejde jen o to. Vypadalo to tak, že to, před čím jsi utekl z New Yorku, tě na tvých cestách stejně dostalo. Samota, ne zrovna dokonalá životní pohoda... Co jsi od toho čekal? Zklamalo tě to?
To ne, ale i Indonésie je země jako každá jiná. Když tam přijedeš jako turista, je to legrace, moře, pláž, drinky, nic tě netrápí, neřešíš místní problémy. Ale to neznamená, že neexistují. A když tam strávíš delší dobu, zjistíš, že i tahle země, zdánlivý ráj, má k dokonalosti daleko. Je to svým způsobem vystřízlivění z iluze. Ale není to New York. Tam je ta iluze nezměrná.

Teď, když říkáš, že jsi v pohodě, kdo bude pro Firewater psát tak dobrý věci jako Paradise nebo 6:45 (So This Is How It Feels)?
Já už mám vlastně většinu nových věcí napsanou, novou desku bychom chtěli vydat příští rok. Když všechno půjde dobře. Pokud jde o způsob tvorby skladeb, nikdy nedělám konkrétní písničky. Mám náladu a tu pak tvaruju hudbou.

Chceš pokračovat ve stejném hudebním směřování jako na Golden Hour? Spousta fanoušků Cop Shoot Cop se s tím pořád nemůže srovnat...
Tomu rozumím. Ale Cop Shoot Cop jsou pro mě uzavřená kapitola. To, co jsme chtěli říct, jsme řekli. Z toho zvuku už jsem byl unavený, měl jsem toho dost. S Firewater můžu prozkoumávat úplně nové možnosti. Golden Hour byla v tomhle hodně specifická, vznikala za pochodu, hodně jsme zapracovali na postprodukci, protože některé skladby byly v tom prvním znění nepoužitelné. Nepoužitelné v technickém slova smyslu. Ale byla to legrace, vzniklo hodně dobrého materiálu.

Legrace? To, že nevíš, co natočíš, mi přijde spíš frustrující. Navíc, mluvil jsi o jazykové bariéře mezi muzikanty... To asi nebylo snadné překonat.
To ne, spousta věcí byla v originále hodně... surová. Hodně jsme na tom pracovali. Nová deska by měla mít koncept. Tedy v tom smyslu, že vím, jak chci, aby ty písničky vypadaly a zněly. Golden Hour jsme dělali obráceně, teď to zase otočíme.

Kde se ve frontmanovi party jako Cop Shoot Cop vezme slabost pro takové žánry jako klezmer? To muselo být nějaké satori, ne?
V New Yorku jsem chodil do krámů s deskama a ujížděl jsem si právě na těch, které nikdo nechtěl. Různé bizarní východoevropské věci, lokální kapely Blízkého i Dálného východu, dechovky a tak. Fascinovalo mě na tom, jak dokáží zahrát smutné písně vesele. Čím víc jsem to poslouchal, tím víc mě to přitahovalo. Proto jsem založil Firewater a proto jsem před lety opustil New York.

Kde jsou všechny ty desky?
V New Jersey. Čekají na mě.

Tak vidíš, říkals, že nic nemáš, a přitom máš parádní sbírku desek. Mimochodem, to triko, co máš na sobě, znám. Říkala jsem si, že máš fakt asi jenom pět triček a hotovo.
To je pravda. Pět triček. Nic víc nepotřebuju. Tohle je hezký tričko, ten nápis je název jednoho fotbalového týmu. (vykřikuje jméno toho týmu jako na tribuně)

Jseš fanoušek?
Ani ne. Jen se mi líbí ten design. (smích)

Možná se ti bude líbit tohle (ukazuju Full Moon), to je časák, kam děláme tohle interview.
Ježiš, to je super. Taky dělám trochu design, tohle se mi líbí. A hele, Firewater! To je docela velký článek. Čtyři stránky... hmmm. (Listuje časákem, zatímco mu povídám, jak vzniknul a jak funguje, a narazí na poslední stránku se sloupkem On and Off the Road Paula Wallfische.) Tohle psal Paul?

Jo. Taky tam můžeš psát. Třeba něco jako ten tvůj cestovatelský blog (http://postcards.blogs.com), ten byl fajn. Proč už nepokračuješ?
Píšu totiž knížku! Takže A všechny nápady koncentruju tam. Znáš novelu Eat, Pray, Love od Elizabeth Gilbert? Procestovala Itálii, Indii a Indonésii, když se snažila dostat ze svých „třicátnických problémů“. Je to o jídle, víře a lásce, o tom, jak se z toho dostala. Ta moje knížka bude spíš o stinných stránkách této „terapie“.

Kdy to vydáš?
Pracuju na tom. Jak je to s tím psaním pro Full Moon? Kolik bych toho musel napsat?

Pět...
(skáče do řeči) Pět stran?

Ne, pět tisíc...
(skáče do řeči) Slov?

Ne, znaků. S mez...
(skáče do řeči) To bych určitě zvládnul. (natahuje ruku) Deal?

Deal!