Tomm Prochazka (Dirty Old Dogs): Umět nechat odejít to krásné

Kytaristu a zpěváka Tomma Prochazku jsem poznal před třemi roky jako čerstvou krev obnovených Nylon Jail, v jejichž stínu zůstávala jeho kapela Dirty Old Dogs. Jako buskující vagabundo zcestoval Evropu, ovšem v jeho tvorbě se odrážejí hudební vlivy od Seattlu až po deltu Mississippi. Jestliže nahrávka Morning Wave z roku 2018 ještě smrděla zkušebnou a pomrkávala po grungeových a bluesových vzorech příliš okatě, na novince Let’s Burn Heaven Again byly zemité písně okysličeny atmosférickými syntezátorovými plochami. Kapela se od vlivných podnětů obrátila více k sobě, našla svůj zvuk a Tomm zúročil své životní i hudební hledačství, které vydáním desky nekončí.

Vaše nová deska Let’s Burn Heaven Again vyšla v květnu. Všímám si trendu dávat na aktuální nahrávky nálepku „lockdownové album“. Je to i váš případ?

My jsme mezi sebou v kapele hovořili o nové desce ještě v době, kdy nikdo nevěděl, co to korona vůbec je. Tady je důležité zdůraznit to, že u nás nebyla tendence vydat desku, ale moje tendence tvořit, klidně jen samostatné singly. My jsme neměli žádný deadline. Když natočíme nějakou dobrou věc, tak mám pocit, že nejsem zbytečný člověk. Že to moje „zevlení“, to, že trávím veškerý čas na zkušebně a něco tvořím, že to dává smysl. Těch skladeb nakonec vzniklo hodně, spoustu skladeb jsme na desku ani nedali.

Desku jste si natáčeli sami?

Věděl jsem, že si ty věci budeme chtít dělat sami. Je to pro mě příjemnější, ten pocit, kdy mám bezčasí, nemusím řešit, jestli mám dost peněz na to, abych si ten čas ve studiu zaplatil. Když jsme zkoušeli nahrávat v různých studiích, dopadlo to tak, že jsem s tím nebyl moc spokojený. Zatím jsem nepotkal nikoho, komu bych své nápady a vize mohl předat, a on tu skladbu posunul. Je to moje nevýhoda, že neumím předat svoji vizi druhému člověku tak, jak by to mělo být. Ono bychom se k tomu časem nejspíš dopracovali, ale stálo by to strašně moc energie, času, nepochopení, hádek a všelijakých kravin okolo. Předchozí desku Morning Wave, patnáct písní, jsme nahráli během tří měsíců. Nová deska je postavená na trpělivosti a vytrvalosti.

Hotové nahrávky jsi ale v určitý okamžik svěřil Amákovi?

Cítil jsem, že potřebujeme lepší zvukovou kvalitu. Co se týče producentského a kreativního hlediska, víc věřím sám sobě. Když už ale byly písně nahrané, bylo potřeba předat je jinému člověku, někomu s nadhledem. Já už jsem v tom byl moc zainteresovaný a neměl jsem odstup. Proto jsem oslovil Amáka, se kterým mě seznámil Jiřin z Nylon Jail, a spolupráce s ním mi moc vyhovovala. Amák dořešil ty technické, zvukové věci okolo. On ví a umí. Zároveň má obrovskou zkušenost, je to persona se zajímavou minulostí.

Vaši novou desku otevírá píseň Sleeping Town. Máš rád, když město spí? Jaká je tvoje tvůrčí hodina mezi psem a vlkem?

Většina písní vznikala v noci. Na řešení běžných věcí, na dodělání restů mám den, ve dne mysl neustále pracuje. Ale večer jdou myšlenky stranou, jako by se zastavil čas. Když přijde noc, mám nekonečný čas, můžu se ponořit do tvůrčího procesu a neřeším, jestli mám ještě hodinu nebo dvě. Ta noc je vlastně strašně dlouhá. S příchodem rána kolikrát cítím smutek.

Na konci písně Sleeping Town zmiňuješ odchod na tiché místo. Kde to je?

To je právě ta tichá noc. Zmínil jsem to i v další písni One Day. Zpívám v ní: „I can hear everything in the silence of this night and I can hear everything in the silence of my heart.“ Noc mě tak uklidní, že dokážu naslouchat tichu ve svém srdci. Melodii jsem vymyslel ve tři v noci a hned jsem napsal i ten text, což se mi běžně nestává. Píseň vznikla spontánně, já jsem na ní nemusel ani pracovat, byl jsem jenom prostředníkem. Druhý den jsme hráli v Kabinetu múz a já ji zahrál sám a fungovalo to. One Day mi přijde jako jedna z nejvíc čistých věcí, která na desce je.

V souvislosti s novou deskou hovoříte o očistném rituálu ohněm. Co si pod tím představit a jaké jsou tvé očistné rituály?

To bývá různé. Rituální očistu ohněm jsi viděl v klipu k písni One Day, tam jsem pálil bundu, kterou jsem dostal od bývalé přítelkyně. Sama namalovala psa, který se stal logem naší kapely, a našila mi ho na ni. Z italského Assisi, kde to pro ni bylo velmi mystické, mi donesla takovou mušličku a připnula ji na tu džísku. Ten kus oděvu symbolizoval období, které jsme prožívali. Taky to bylo spojené s odchodem bubeníka Vojty z kapely, se kterým jsme společně hráli čtrnáct let. Mně onemocněly hlasivky a byl jsem z toho úplně v prdeli, měl jsem a stále mám nedomykavost hlasivek. Bunda symbolizovala období, kdy se to všechno mlelo a já to v jednu chvíli potřeboval spálit.

Celá symbolika ohně, která provází desku, byla předem zamýšlená?

Vznikala postupně, vlastně i dost náhodně, nebyl to předem připravený koncept. Dělali jsme nové písničky a já cítil, že prožívám něco, co je v mém životě důležité, nějaký přechod. Teď je mi třicet, dovršil jsem určitý věk, kdy se ve mně něco láme, co se týče vztahů, mění se mi hodnoty. Těch změn v životě bylo hodně. Byly těžké, ale když už se udály, byly léčivé a já se teď cítím nejlíp, jak jsem se za posledních deset let cítil. Oheň mi symbolizuje něco, co vypálíš, co bolí, ale pokud tě to nespálí, z popela povstane fénix a přijde nový začátek.
V souvislosti s tím je zajímavé, jak se ke mně dostala fotografie od kamaráda Čeňka Křížemkráže, který cestoval po Sardinii a viděl, jak tam hoří les u města Bosa, což je jedno z nejkrásnějších měst Evropy. Ukázal mi fotku a byla nádherná. A pak mi ještě říkal, že když jeli kolem, tak zrovna poslouchali naši hudbu. Synchronicita jak hajzl, tohle není náhoda. Těmhle těm věcem dávám prostor, naslouchám jim. Hned jsem věděl, že fotku použijeme na cover desky.

Jak to máš s vnímáním a psaním textů v hudbě?

Mám raději, když zpěvák nebo muzikant obecně hovoří spíše skrze melodii než skrze slova. U anglických písní mě baví, že dokážu vnímat jenom melodii a abstrakci okolo, u češtiny nedokážu vypnout a vnímat melodii. Tím, že je to můj rodný jazyk, furt vnímám jenom text. Vyjádření emocí jde slovy těžko popsat, ty vyjádříš jinými prostředky, a pokud to dokážeš zkombinovat, je to skvělé. Proto miluju třeba Dead Can Dance a Lisu Gerrard. To je anděl. Ona přenáší emoce pomocí svých vlastních slov, zpívá anglicky i v jiných jazycích, hodně si vymýšlí vlastní slova tak, jak jí to sedne do pusy. Zvukomalebností vyjádří emoci, kterou chce, a za mě to říká úplně všechno. To neznamená, že na texty kašlu, to ne. Na textech si dávám záležet, a proto deska trvala tak dlouho.

Na nové desce mě překvapila přítomnost syntezátorů. Měl jsem vždy spíše za to, že jsou ti bližší akustické nástroje. Co tě přimělo změnit zvuk?

Já mám rád akustické nástroje, kytaru, smyčce, ale v první řadě jsem milovníkem hudby. Akustika je pro mě nejbližší nástroj, na kterém nápad hned vyleze. Ale miluju vytvářet aranže. Synťák ti dá zvuky lahodící duši, které na kytaře nezahraješ. Na kytaře třeba vytvoříš píseň, ale příchuť doladíš pomocí jiných zvuků. Synťák mi dal barvy, které můžu do písně přidávat. Koupil jsem levně Korg a byla to ta nejlepší investice do muziky, jakou jsem v poslední době udělal. Paleta barev se mi rozšířila a mám nekonečné možnosti. Cítím, že to může naši hudbu posunout zase dál.

Když zmiňuješ zvukovou paletu barev, jak došlo ke spolupráci s Veronikou Reimi Kudličkovou, která zpívá v titulní písni Let’s Burn Heaven Again a je i ústřední herečkou ve videoklipu?

Ona mě kdysi dávno oslovila v Brně na ulici při buskingu a líbilo se jí, jak zpívám. Když jsme se časem poznali víc, tak mě dost překvapilo, že poslouchá třeba Nirvanu. Zjistil jsem, že taky zpívá, a dost se mi to líbilo, něco ve stylu Lany Del Rey a tu já zbožňuju, zároveň má krásnou angličtinu. Když jsem dával do refrénu naší písně své backvokály, nebylo to pořád ono, a pak jsem si vzpomněl na Veroniku, zavolal jí, nahráli jsme to a myslím, že se to povedlo. Ženský vokál dodal skladbě celistvost, píseň je najednou plnější. Věřím, že to nebyla naše poslední spolupráce. Jinak my jsme měli jako hosta vždycky nějakou ženu v kapele. Ženský element dodá do kapely klid, kluci si před ní dávají bacha, nechtějí se ztrapnit. Když je poblíž žena, pracuje se soustředěněji.