David Vo Tien | Články / Reporty | 12.11.2014
„V jakémsi odlehlém koutě kosmu, třpytivě rozlitého v bezpočet slunečních systémů, byla jednou jedna hvězda, na níž chytrá zvířata vynalezla poznávání. Byla to nejhrdější a nejprolhanější minuta „dějin světa“: ale ne víc než pouhá minuta. Po několika nadechnutích přírody hvězda vyhasla, a ona chytrá zvířata musela zemřít. – A i kdyby si takovou bajku někdo vymyslel, přece by dostatečně nevystihl, jak uboze, jak stínovitě a prchavě, jak neúčelně a libovolně se vyjímá lidský intelekt v přírodě; existovaly celé věčnosti, kdy nebyl; až opět vezme za své, nic se nestane. Neboť tento intelekt nemá žádné další poslání, které by přesahovalo život lidí.“
Těmito slovy největšího výmarského kníru začali Hlinomaz svoje chaoticko-neurotické inferno. Vlastně jsem tak trochu čekal, kdy s tím přijdou. Jednoho večera jsme s kytaristou Davidem přebrali, zrovna jsem mu asi potřetí ten rok dal svoje číslo, on v jedné ruce mobil, ve druhé třímal spis, který začíná výše uvedenou pasáží, a začal deklamovat. A mobil zažil svůj vlastní Hlinomaz na kočičích hlavách. Kromě německé filosofie došlo také na poezii Karla Šebka. Svým způsobem oboje příznačné pro hlukový rokenrol. Je to... jako kdyby Transwaggon na barbiturátech. Transwaggon byla v blahé paměti první kapela, se kterou jsem viděl Davida a Himaláje hrát. Bylo to v místním nízkopraháči, kde jsme měli první zkušebnu. Absolutně jsem to nechápal. Nekompromisní rokenrol, s drajvem jak blázen. Byli tak přísný, že se úplně vysrali na zpěv. To jsem viděl poprvý v životě, takhle instrumentální kapelu. Pozor, žádný vymazlený dvouhodinový sóla a jiný masturbace. I když to Daveovo škrtivý surový sólo mě zvedlo ze židle. Ty hajzlové neměli ani myspace, a v tý době ho měla každá kapela. A já chodil po hoodu a říkal: „Viděl jsem tuhle nejlepší kapelu tyvole na světě, ale nikde jí nemůžu dohledat, musíš je vidět!“ A nikdo nevěděl, o co jde.
Hlinomaz mají úplně stejně přísnou esenci, jen je to víc neurvalý, vemte chaotic hardcore kapely jako Norma Jean (americký Got a Wolf), na který vběhnul Lobo, kterej celou chásku seřeže, aby pak mohl hrát jejich songy. Intenzivní nálož, čůrackej diktát, jak by řekl Dav. Banán tentokrát neotvírá kyklopa, řve jak pominutej, hecne pyramidu. Zato borec v přední řadě si rozklepne skořápku jak Kaliméro. Dav doplave po rukou až ke mně, kytara mi zůstane, trochu zatáhám za struny a předávám dopředu. Plavec naběhne do bicích. Banán boří činely jak Gojira. Vojťák vyběhne na pult, skočí šipku do lidí, prokopne strop. Tak pravil Hlinomaz.
Hlinomaz můžeš najít na benefičním bandcampu Coffee Breath.
Hlinomaz + Deer In The Headlights (bih)
10. 11. 2014, Café na půl cesty, Praha
Kristina Kratochvilová 25.12.2024
Justice sice zestárli o jednadvacet let, v Max-Schmeling-Halle, kam jsme se přijeli podívat na show, kterou dovezou na Colours, to rozhodně vidět nebylo.
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.