Track týdne: Julia Jacklin - To Perth, Before the Border Closes

“I got a feeling I won’t do it alone. It’s just a feeling though."

„Všechno se mění,” opakuje v novém singlu To Perth, Before the Border Closes Julia Jacklin. Úplně všechno snad ne. Minule jsem v této rubrice psala, že s oblibou sjíždím pár let staré desky, které objevuju teprve teď, a tenhle trend mi zrovna vydržel. S debutovou nahrávkou Jacklin Don’t Let the Kids Win z roku 2016 se nemůžu rozloučit od půlky srpna. Správná podzimní melancholie.

Melancholické kytarové písničkářství ale nemám ráda. Nevydržím poslouchat více než dvě skladby Julien Baker nebo Phoebe Bridgers za sebou: stlačená a statická tíha jejich hudby mě tísní a svědí jako zánícená dáseň. Australanka Julia Jacklin se žánrově pohybuje v podobných vodách, její hudba je ale jiná. Zpěv nepozorovaně přechází z neškodného šeptání do sebevědomého křiku, melodie jsou plné drobných obdoček a jednotlivé skladby se i při omezené instrumentaci náladově velmi liší. A hlavně je tam vedle stesku a odevzdání spousta živelného bublání, vzteku a vášně.

Texty Jacklin poutají nadhledem, nenuceností a trefnými postřehy. Po úspěšném debutu ji hudební média nadšeně porovnávala s rozpínavými hlasy Angel Olsen a Sharon Van Etten, mně ale v lecčems připomíná křehkou Mitski. “Proč jsi šel nakoupit v den svého odjezdu? Nechal jsi mě tu se vším tím jídlem, které moje tělo nepotřebuje,” zpívá Jacklin na první desce. Tragédie zachycena v drobných detailech denní rutiny odhaluje mnohem více než nahlas pronesená velká slova.

Nový singl To Perth, Before the Border Closes je krátký a přímočarý jako sloup. Sloup, do kterého občas musíme vrazit, abychom se vzpamatovali z návalu ničivých emocí. „Posledních pět let jsem se hodně toulala: honila se za láskou, prací, něčím novým. Pořád ale mívám strach, že za sebou nechávám skvělé věci, jen abych zas někam jela a skončila sama. Říkám si 'všechno se mění', a díky tomu v noci usínám,” komentuje skladbu Jacklin. Ano, tohle mě osobně na životě baví nejvíc: pořád se mění. Plastická podstata času je fascinujicí, díky ní se učíme, zvykáme si, přežíváme. S časem se dokážeme smířit, přijít na nová řešení, dočkat se konců a uvítat začátky.

Je dobré si to uvědomit, v dnešní situaci obzvlášť - název písničky na ni dovětkem „dokud nezavřeli hranice” přímo odkazuje. Za oknem teď hodně prší, ale zítra nemusí. Dneska si neumím představit, jak ten život budu žít dál. Zítra už mě to napadne, snad. Jen si na dobrou noc zašeptám: „Všechno se mění.”