Trutnoff 2015: Osmadvacítka v mraveništi

Za osmadvacet ročníků mohli návštěvníci trutnovského festivalu vidět a zažít mnohé. Václava Havla s Dagmar v kotli, polonahého Magora uklízejícího odpadky, Pilarovou u plotny, Rachida Tahu narušujícího produkci DJe Scratchyho, posílání pohledu Paroubkovi, vodníka s vozejčkem u vchodu, Vinnetoua s Nšo-Či, kozu Agátu, štěňata, Sklepáky, Kršňáky, nejrůznější bohoslužby, tee-pee, hvězdárnu, punkery plazící se před Iggym, vzápětí zpívající Když se zamiluje kůň s Uhlířem, spojení roztodivná a překvapivá, udusávající krvavě rudou půdu v areálu, který nikdy nespí.

Line-up: tolerance, svoboda, jistoty
Málokterý festival navíc vzbuzuje tolik vášní. Zdá se, že Trutnoff buď nemůžete vystát, nebo ho milujete nehledě na program. Akce, kde se hlavní scéna stále jmenuje Hlavní scéna bez přídavku jména sponzorů, harmonogram se dozvíte až na místě, stánkaři se dělí o místo s neziskovkami a vstupné pořídíte za cenu jednoho většího pražského koncertu. Navíc má každý ročník věnování, ať už osobnosti, či tématu – letos padla logická volba na náboženskou toleranci, svobodu Ukrajiny a připomenutí obětí holocaustu.

Zmlsanější hudební fanoušek mohl při pohledu na line-up reptat. Trutnoff vsadil na jistoty typu Monkey Business, Koller band, Melody Makers Ondřeje Havelky, Čankišou, Sto Zvířat, Čechomor, Dana Bártu nebo klasiky jako Vladimír Merta nebo Ivan Hlas, zahraničí zastupovali spíše nezajímavé projekty – klubovka The Subways, kinderpunk New Found Glory, francouzští metalisti Gojira, očekávání se tak upírala k reggae ikoně Matisyahu, ukrajinským Kozak System a samozřejmě k headlinerovi The Prodigy a jejich nové, velmi dobré desce The Day Is My Enemy.

I když organizátoři čísla návštěvnosti nesdělují, amfiteátr vcelku snadno odhalí úbytek i přebytek diváků, letošek vypadal pohledem spíše mírně nadprůměrný, jako každý rok generačně namíchaný od puberťáků po máničky v důchodu.

Leitmotivy: bůh a zelený list
Čtvrtek zahajoval bohoslužbou, pokračoval Boronem a George and Beatovens. Karel Kahovec sice musel zaskočit za absentujícího Mišíka, publikum ale zpívalo většinu písniček slovo od slova, programová změna rozhodně nevadila. Trutnovští miláčci Monkey Business jsou patnáct let na „stezce kamarádství“, v americko-sovětských oblečcích předvedli výbornou show, Ruppert lezl po pódiové konstrukci do výšin, Tonya vrtěla zadkem, o kapele dne bylo rozhodnuto. Tomu však napomohlo i naprosté zklamání z Matisyahova výkonu.

Americký židovský zpěvák, velebící boha v reggae rytmech, to umí daleko lépe. V Trutnově vypadal značně mimo, komunikace s publikem pražádná, až se chtělo říci – Matthew, už to fakt nehul a neber. Přitom právě on rozpoutal nedávno na evropské hudební scéně nevídanou kauzu. Ještě před Čechami bylo zrušeno jeho vystoupení na španělské přehlídce reggae Rototom Sunsplash, neboť se odmítl podřídit nátlaku propalestinských hnutí a vyjádřit se coby Žid k problematice osamostatnění Palestiny. Krok okamžitě kritizovaly židovské organizace, španělská vláda se Matisyahovi omluvila a hudebník nakonec ve Španělsku vystoupil. Ve značně nehostinné atmosféře, obklopen palestinskými vlajkami zazpíval své vyznání Jeruzálemu. Škoda, že stejný esprit neukázal i dva dny předtím v Čechách.

I pátku kralovaly tuzemské projekty. Iva Bittová s Čikori, Dan Bárta s Illustratosphere a velmi svižný set Čechomoru, dobře byl přijat karpatský ska-punk Kozak System, který zná české publikum z minulosti coby Haydamaky.

Kde jsou mravenci, tam je i bůh
Sobotní program měl několik chyb. Američtí New Found Glory by se hodili možná na Rock for People nebo Sázava fest. Nudili. Mile vyzněl revival Louis Armstrong Live na vedlejší scéně, bohužel vystřídán Janou Hubinskou, herečkou proslavenou rolí Ilony Maděrové v seriálu Zdivočelá země. Výrazově nijaký a pěvecky chabý pokus o ztvárnění šansonů Hegerové nebo Edith Piaf se jen tak nevidí, náladu vylepšili až Melody Makers. Tím se ostatně dostáváme i k podivně zvolenému programu – byl šansonovo-swingový blok tří setů záměrný, nebo ne? Ať tak nebo tak, všeho moc škodí, ztrácí se pestrost.

Koller band si přizval jako hosta Michala Ambrože, fungovaly jak songy Lucie, tak novinky z desky ČeskosLOVEnsko, zasloužený prostor dostával výborný kytarista Michal Pelant. Popůlnoční Gojira neměla proti Kollerovi šanci - neinvenční metal není dobrým večerníčkem, navíc tvrdou muziku předvedli mnohem lépe Hentai Corporation na druhé stagi.

Nedělní ráno by sice mělo být zasvěceno kostelu, Trutnovem se však začali rozlézat mravenci. Backstage byla krabicemi s rudými kousavými potvorami zahlcená, Prodigy si na své vybavení rozhodně potrpí. I když i na bohoslužbu došlo. S úderem poledne vystoupil salesián Ladislav Heryán s kytarou, kázání o uprchlících i vlastním životě bylo dojemné a upřímné, jeden z nejsilnějších okamžiků festivalu.

Nejbláznivější (v dobrém slova smyslu) propojení si užili návštěvníci meditativní scény. Oldřich Kaiser, Dáša Vokatá, Heryán a kršňáci velebili bohy jedna radost, to zkrátka jinde než na trutnovském bojišti nezažijete. Hlas, Mňága, Schmitzer, Zvířata, nebo Subways museli kličkovat mezi bednami a techniky, vedlejší scéna byla poklidnější – Vladimír Merta s Janem Hrubým a pražskou partou Hromosvod, která nedávno vydala desku Divoký ticho Žižkova, trochu nepochopitelný výběr Voxela nebo kolovrátkových Skyline. Těsně před nejočekávanějšími Briťáky výborní Čankišou, právě nahrávající album, kterým by slušela více hlavní scéna.

Noc je naší přítelkyní
Luxusní černé mercedesy v bráně znamenaly jediné, The Prodigy jsou v areálu. Akademická čtvrthodinka, zdálo se, že našlapaný amfiteátr zadržuje dech a hypnotizuje oblaka kouře na scéně. S Breathe mohl vydechnout, u Nasty se začalo skákat a nepřestalo se až do konce. Prodigy fyzicky zestárli, pecky z aktuálního alba jsou ale jak z nejlepších dob. Maxim omílá „Where are my fuckin Prodigy people?“, banda hbitě hází nazpět do davu části oblečení a zahraňuje první řady láhvemi s vodou. Trojici doplňuje bubeník Leo Crabtree a kytarista Rob Holliday, patnáct kousků servírují spolu se světelnou show, kotel se vlní a skáče, přesně po sedmdesáti minutách konec a odjezd bez přídavku. Přesto o zklamání nemůže být řeč, konečně pořádná show, více než důstojné zakončení festivalu. Prý nejdražší kapela historie, stálo to za každou penny, kdo neměl elektroniky dost, stačilo přeběhnout na Vložte kočku.

Ač se na Trutnoff jezdí hlavně kvůli atmosféře a jistému pocitu sounáležitosti, nebylo možné přehlédnout, že by potřeboval programovou vzpruhu, i sebelepší stálice se okoukají. Uvážlivější a odvážnější výběr kapel, zamyšlení se nad jejich pořadím, snad i opuštění metalového kurzu ve prospěch world music nebo elektroniky, vždyť kdo jiný si může dovolit experimentovat než extrémně tolerantní trutnovské ležení. Plusové body jsou ale taky na místě – výborný zvuk a stále větší příklon k vegetariánskému a veganskému cateringu.