Tvrdý Havelka: Neexistuje dobrá veselá hudba

Hudebníci Martin Hůla aka Bourek aka Bonus nebo taky Martin Tvrdý a Václav Havelka III se spojili v projektu Tvrdý/Havelka, jehož výsledkem byla deska U nás v garáži, na níž navázala a stále pokračuje šňůra vystoupení. Před jediným jarním koncertem s kapelou v Praze, který se uskuteční 18. března Divadle Archa, jsme se potkali v kavárně Moment, abychom probrali, jak se mají a co chystají. Sotva jsme se pozdravili, dostali jsme se jednoduchou otázkou „Co studuješ?“ k tématu psychologie, a rozhovor tak začal poněkud netradičně. O to zábavnější bylo čekání na to, kam nás to zavede.

Václav: Psychologii? To je zajímavé...

Bourek: Máš už svého psychologa? Moje psycholožka mi vyprávěla, že ona k psychologovi musí taky chodit, protože když někdo přijde a řeší nějaké téma, které se jí týká, tak se může stát, že bude úplně v háji, ale musí to před klientem ustát. Představoval jsem si to jako pyramidu, kde psychologové na jedné úrovni chodí zase k tomu nad ním a tak dál, a nahoře je nějaký superpsycholog. (smích) Baví mě sledovat, jak tě otázky navádí určitým směrem...

K psychologovi by si měl chodit popovídat každý…
Václav: Přesně. Jsem poměrně odolný typ, ale už mě taky napadlo, že bych měl občas k někomu jít. Zatím jsem se neodhodlal a je těžké najít někoho, komu můžeš věřit nebo je ti sympatický. To je pro mě zásadní.

Bourek: Je důležité o tom mluvit. Když jsem tam začal chodit, říkal jsem si, že jsem teda asi blázen…

To je takové stigma, které bude v naší společnosti asi ještě dlouho. A generace našich rodičů, tam je to ještě silnější…
Václav: Oni nemají ten konfrontační podnět. Spíš mám pocit, že umějí jen nadávat a nedochází jim, že je to celé jenom o nich, o práci na sobě samých. Obecně myslím, že starší generace neměla možnost se rozvíjet v tomhle ohledu. I když nemám rád alibismus typu, že to měli těžké apod. Každý má možnost na sobě pracovat.

Připadá mi, že tehdy se duchovní věci řešily přes takovou tu náboženskou stránku… A to nechci náboženství nijak shazovat.
Václav: Zajímavé, že se bavíme zrovna o tomhle… Je to jedno z témat knížky, kterou teď čtu. Jmenuje se Revoluce vědomí a má formu rozhovoru tří filozofů: Ervina László, Stanislava Grofa a Petera Russella. Vedou mezi sebou dialog o nutnosti změny myšlení a mimo jiné o tom, že církev je jen politika, prostřednictvím které se manipuluje s lidmi. Málokdo z věřících nebo představitelů církví má opravdu transcendentální zkušenost nebo k ní směřuje. Při tom je to něco, o čem by to primárně mělo být. Smysl církví by měl být v tom lidi směrovat a učit, jak se na takové úrovně dostat. Jedna kapitola říká, že v momentě, kdy se rozhodneš, že se změníš, má to určitý vliv na okolí, který ani nemusíš vnímat. Ukazuje se to třeba při skupinových meditacích, kdy se mozkové hemisféry lidí vzájemně synchronizují a ovlivňuje to okolí. Hrozně zajímavé.

Bourek: Já bych chtěl zkusit holotropní dýchání. Jeden kluk mi vyprávěl, že tam měli nějakou ženu, která se nevrátila, a tahali ji z toho celý den. On sám z toho měl zážitek, dostal se na tu nejprimitivnější úroveň, mlátil pěstí do země a řval… Zajímalo by mě to, ale je to nebezpečné. Václav: Každý potřebuje nějaký ventil. Pro mě je to hudba. Moment, kdy jsem na pódiu a je to všechno jenom moje, můžu cokoli. Musí být těžké fungovat, když to nemáš.

Když jsem vešla do kavárny, měli jste na stole hromadu černobílých fotek… Na čem jste dělali?
Bourek: Jde o obal benefiční blackmetalové kompilace, jmenuje se Jdi a dívej se. Bude to elpíčko, plus sedmipalec, protože se tam všechno nevešlo.

18. března budete hrát v pražské Arše. Bude tam něco jinak než obvykle?
Václav: Krása celého projektu je mimo jiné v dočasnosti. Celé to máme naplánované tak, že s projektem v září končíme. Do té doby budeme hrát na koncertech a festivalech, odsunuli jsme všechno ostatní. S Please The Trees máme už delší dobu novou desku hotovou, ale vyjde až v září. Archu máme rádi a chtěli jsme udělat něco většího se živou kapelou, jinak s ní vystupujeme málo, často hrajeme jen ve dvou.

Bourek: Taky je to náš jediný klubový koncert v Praze.

Václav: Navíc chystáme do programu ještě pár nových skladeb.

Upřímně, já dodneška moc nechápu, proč kolem vaší desky visí takový negativní oblak. Zvukově je skvělá...
Václav: Od lidí máme vesměs pozitivní reakce. Měli jsme jednu dvě intenzivní negativní reakce, ale ve výsledku převažují ty kladné. Máme pocit, že spousta lidí přijde na koncert, ale na naše sólové projekty by nepřišla nikdy, třeba starší páry.

Bourek: Nedávno mi jeden chlápek říkal, že náhodou viděl v televizi, jak jsme hráli Žiletky, a říkal si, že je to výborné. Vykládal o tom, jak ty písničky poslouchal dřív, ale už je dlouho neslyšel a najednou se mu to vrátilo. Paradoxně k tomu mají starší lidi lepší vztah.

Jasně, tímhle jste se dostali do okruhu jiných lidí...
Václav: To jde vždycky svojí cestou. Zásadní byla první vlna, kdy na to všichni měli názor, ale desku neposlouchali. Když slyšeli, že se někdo zabývá takovýma věcma, ke kterým oni mají až existenciální vztah, chtěli zavzpomínat, a my jim to převrátili vzhůru nohama. Nerozumí tomu, neorientují se.

Bourek: To je ale přirozené, cover vždycky posloucháš ve srovnávacím módu, srovnáváš s tím, co znáš. Deska nemá ambici udělat to lepší, než bylo. Je udělaná právě tak, aby byla jiná. Otevíráme jinou škálu emocí, které u původních verzí nejsou nebo jsou tam zastoupené jinak.

Václav: Doba, kdy původní skladby vznikaly, byla jiná, lidi se jinak vyjadřovali. Agresivněji, řekl bych, měli potřebu vyřvat se ze svých frustrací. My se dneska obracíme víc do sebe, i když bych řekl, že frustrace jsou ještě větší. Dneska se učíš o svých pocitech mluvit, vyjadřovat je. Nestydíme se za to, že nám někdy není dobře, a nebojíme se to říct naplno.

Bourek: Pro mě vývoj znamená to, jak se cítím. Hodně na sobě vidím, že věci, které dělám, jsou čím dál pomalejší, tišší a smutnější nebo temnější. Je to vývoj.

Takže nálada tvých skladeb přímo koresponduje s aktuálním rozpoložením? Někdo to může mít naopak, je šťastný, a přesto dělá velmi smutnou hudbu…
Bourek: Takhle to nemám. Je slyšet, že beaty, které jsou na desce, jsou úsporné a tváří se, jako že to nic není…

Václav: Tohle přesně lidi provokuje. Tam se přenesla ta intenzita, ta tíha. Už to není rachot, ale prostor.

Bourek: Nedávno jsem dělal hudbu do jednoho dílu Kmenů, a když jsem si to poslechl s odstupem tří dnů, byl jsem překvapený, že tam skoro nic není…

Václav: Takhle to je i na koncertech, děje se tam toho ještě míň než na desce.

Bourek: Abys tam mohla mít ticho, musíš tam mít ještě něco jiného. Ticho je prostor mezi něčím. Některá místa umíme zahrát dost potichu a někdy i úsporně… Nejtěžší je hrát málo. Stejné je to i s designem nebo grafikou. Často se mi stane, že něco udělám, přinesu to hotové a všichni se tváří, jako že tam nic není. A mně ta práce trvala třeba týden.

Myslíte, že by tohle mohlo být i dnešní společností, kdy jsme zvyklí dostávat všeho moc najednou? V hudbě jsou skladby až neúnosně překombinované, po vizuální stránce toho na tebe všude moc křičí moc, hlavně barvy… Člověk je zvyklý dostávat obrovská kvanta vjemů a najednou dostaneš třetinu a díváš se na to s otazníkem v hlavě, jestli je to všechno.
Bourek: Musíš ale dostat tu správnou třetinu. Máš věci, které jsou řídké a jsou o ničem. Nefungují.

Myslíte, že když si někdo pustí smutnou hudbu, bude smutný? Tohle se traduje, i když s tím nesouhlasím…
Václav: Vždycky jsem poslouchal smutnou hudbu a dělala mi radost. Neexistuje dobrá veselá hudba.

Bourek: Některé věci se tě nějak dotýkají. Při práci poslouchám různé tracky, teď třeba projíždím katalog Kompaktu, poslouchám samé techno a je to docela vtipné…

Václav: Já neposlouchám hudbu podle nálady. Intuitivně se nechávám vést souvislostmi, zajímá mě, co je nového, ale zároveň se stále přehrabuji v minulosti a nacházím rezervy.

Bourek: Často se mi stane, že si na něco jen tak vzpomenu... Zrovna nedávno. Vyšla kompilace Pop Ambient, takové stravitelné ambientní tracky, a tak jsem to začal poslouchat a řekl si, že bych si měl projet zdroje a kořeny. Mám rád jména jako Superpitcher…

Vím, že participuješ na spoustě projektů, zmiňoval jsi i Kmeny. Co dále?
Bourek: S Mary C jsme na přelomu roku založili label, který je na pohlednici. Médium je pohlednice Prahy a je to totálně analogové. Nikdo o tom vlastně moc neví, nikdy jsme to veřejně nepropálili… Jediný smysl toho je, že jsi v Praze na výletě, přijdeš do kavárny nebo nějakého „record storu“ a najdeš tam pohlednici z Prahy, která je pěkná a trošku praštěná. Ty si ji můžeš vzít a poslat kámošům. Dole je napsáno něco jako: tohle je hudební pozdrav z Prahy a tady si to můžeš stáhnout. Zajímá mě, jestli to bude fungovat.

Je možnost sledovat nějaké statistiky?
Bourek: Asi jo, ale nesleduju to. Je tam ještě napsáno, že mají poslat pohled i mně, ale ještě mi nic nepřišlo. (smích)

Když jste zmiňovali ambientní hudbu… Chodíte i na ambientní koncerty?
Václav: Aktivity vydavatelství Baba Vanga jsou mi hodně sympatické, takže když můžu, jdu na jejich akce. Ale jen výjimečně se dostanu někam, kde buď nehraju, nebo koncert neorganizuju.

Bourek: Já jdu občas na Music Infinity, ale taky spíš vzácně. Zrovna dneska jsem se ale rozhodl, že pojedu na Donaufestival, protože tam bude hrát Alva Noto. Ten by měl hrát v geofyzikálním ústavu. Představ si to v přednáškovém sále. (smích) Znáš ho? Je to fyzik a spousta jeho beatů je odvozena z různých matematických funkcí. Dělá pozoruhodné audiovizuální věci.

Co se týká vaší blízké budoucnosti, máte ještě něco, co byste mohli prozradit? Postřehla jsem fotky z natáčení klipu…
Václav: Nový klip chystáme právě ke koncertu v Arše. A v květnu vydám u vydavatelství Stoned to Death Records hlukovou sólovku na kazetě.

Bourek: To je dost zajímavé, navazuje to na Plastic People. Když mi to Vašek pouštěl, říkal jsem si, že to jsou Plastici. (smích)

Václav: Další intuitivní věc. Prakticky improvizované tracky nahrané naživo.