V zajetí lyrického věku aneb Současné české texty I.

Ty historky znám jen z vyprávění. Filip Topol z Psích Vojáků přichází v devadesátých letech na pódium s flaškou vína v ruce. Je pekelně soustředěný, ale s prvním úderem do piana se mění v divoké zvíře, které se utápí v bolestech: skučí a žehrá, s pěnou u huby. Skrze svoje texty se vciťuje do romantického hrdiny, do role zbytečného člověka, jenž do svého nástroje mlátí jako by to bylo naposledy. V půlce koncertu nevíte, co je rozlité víno a co jeho rozmáznutá krev. Představuji si, jak po koncertě Topol osamělé kráčí po uličkách temné Prahy – jeho sestry, se kterou uzavřel neporušitelnou pokrevní dohodu. Nic za ten patos nechce. Nebyla to hra. Byl to život tady a teď.

… Praha přibližně o dvacet pět let později: tři smutní kluci hrají svoje smutné písničky na nasvíceném pódiu. Jejich uhlazené tváře se mírně kymácejí do rytmu líbivých melodií. Úplní kluci z plakátu. Pod pódiem se vlní taky spousta hezkých kluků a holek, co jsou dobře oblečení, každý trochu jinak, ale všichni vlastně stejně. Pražská kapela, co ten večer vystupuje, se jmenuje Role a svou roli hraje – ostatně stejně jako Psí vojáci před lety – asi hodně dobře. Mladé publikum je totiž z koncertu nadšené a po každé písni bouřlivě aplauduje. V jejich textech – taky plných bolesti a smutku – mi ale něco nesedí. Ve všech těch jejich dojemných a strastiplných příbězích plných odloučení nakonec cítíme, že tihle kluci se mají vlastně hodně rádi. „Stejně se rozední / stejně zůstaneme poslední“ zpívají Role, ale přitom si jenom hýčkají své křehké básnické já a stelou mu postel z bolestných veršů. Nejsou žiletky jako žiletky. Život je jinde.

Abych ale Rolím nekřivdil, samozřejmě nejsou jedinou kytarovkou, která ve svých textech používá mateřský jazyk jako prostředek k smutnému vyznění písní. Nejsou přirozeně ani jedinou kapelou u nás, která se v současné době inspiruje „kytarovými žánry odvozenými od postpunku konce sedmdesátých let přes roky devadesáté až po jeho následný revival po roce 2000,“ jak trefně píše Pavel Turek. Podobné rysy můžeme totiž vysledovat taktéž u dalších pražských kapel: Dukla, ±0 nebo například Good Times Only.

Pražských kytarovek, které zpívají česky, je zkrátka čím dál více. Příčinou toho je nejen narůstající popularita u publika, ale také přízeň ze stran hudebních kritiků a recenzentů. V tomto směru lze zmínit úspěch v podobě loňské nominace na cenu Apollo kapely Role či nedávné vítězství Good Times Only v soutěži Startér na Radiu Wave. Letošní vyhlašování ceny Apollo opanoval projekt Jana Boroše – Čáry života. I z toho důvodu to vypadá, že čeština jako taková začíná být pro hudebníky z okruhu alternativnějších sfér (kromě punkové či folkové scény, kde je užití češtiny od dob jejich vzniku kontinuální) znovu atraktivní. Využití rodného jazyka už neznačí uzavřenost před okolním světem a na to navazující nemožnost prosazení se za hranicemi, které se ale beztak nikdy zcela neuskutečnilo přes dílčí úspěchy Ecstasy of Saint Theresa či Sunshine. Hudebníci naopak skrze mateřštinu rozpoznávají větší možnosti svého jazyka, jenž je navíc podepřen intimnější sdělností směrem k posluchači, kterou kapely Role, Dukla, ±0 a Good Times Only ještě umocňují romantickými náladami, v nichž se nezdráhají odkrývat své pocity.

NEJSMUTNĚJŠÍ KLUCI A JEDNA HOLKA

„Říká si / mluvíme na sebe / a nerozumíme tomu / jsme každý zvlášť a oba trochu spolu,“ (Vzkazy) či „každý den s někým jiným / každý den / s těmi stejnými / každý den sám,“ (Každodenní) zpívá na svém debutovém albu Rána skupina Role a jasně tím vymezuje tematickou rovinu svých písní spočívající v pocitu odcizení, odehrávající se nejčastěji na pozadí nešťastně se vyvíjejícího milostného vztahu. To samé platí i pro pražské kapely, ±0, Dukla a Good Times Only, jež rovněž spojuje, zmíněná obliba v používání romanticky melancholických textů. Čím více se pak do nich skrze prožitý smutek noříme, tím lépe. S obdobnými pocity, i když možná daleko expresivnějšími a tím pádem i emotivnějšími, pracuje i skupina ±0: „Po ulicích bloudíme / jsme slepý a hluchý / Na tělech nic necítíme, / Tak snad jsme jenom sjetí.“ (Prší). S tklivým hlasem (zpěváka skupiny ±0) se propadáme do klaustrofobních pocitů osamocení takřka před celým světem: „A tak, tak / Oba sníme, ale každej sami.“ (Sami)

Dojemné, i když ze záměrně banálnější chlapecké perspektivy, chtějí být i texty skupiny Dukla: „Zdá se, že nebylo v mejch silách / učinit tě šťastnou / Dál si půjdem každej po svých.“ (Kudy dál) Touha po zranitelnosti z nich doslova čiší: „Před Ludmilou na schodech / zadržuješ brek / V puse chuť po hořkejch slovech / co jsem zrovna řek.“ (Vinohrady) Podobnou naivitu najdeme i u další pražské kapely Good Times Only. Ani ona se nevymaňuje ze sebelítostivých pout: „Až tě někdy potkám / budu ti vyprávět / co všechnos mohla mít,“ (Letní třešně bejvaj nejsladší) avšak ze všech zde uvedených skupin jsou její verše, eufemisticky řečeno, nejvíce napsány na první dobrou: „Kapek není moc / a já tě suším sám / mezi horou a tmou / tohle je ta noc / nebudim se sám.“ (Kolem)

Jako by už těmto kapelám nezbývalo nic jiného než se nechávat ovíjet beznadějným smutkem. Ideálním místem, kde prožívat tyto strasti, se pak přirozeně stává městské prostředí samotné Prahy. Není náhodou, že první deska kapely Dukla se jmenuje Vinohrady. Ve stejnojmenné písni Lukáš Vydra zpívá: „Že jsem nejsmutnější kluk / z celejch Vinohrad / Ráno je pusto na ulici / když jdu Korunní.“ Zaznamenání konkrétního místa zde má fungovat jako prožitý otisk vzpomínky, která by měla slovní projev zdůvěrňovat a činit ho opravdovějším. Stejnou motivaci můžeme vysledovat také v textech „Rolí“: „Lazarská je plná slibů / noční zastávky plný lidí / co vyhlíží, kdo je sveze,“ (Lazarská) nebo v písni kapely ±0 s názvem Žižkov, která městské prostředí využívá asi nejfrekventovaněji: „V tédle čtvrti / bydlím už hodně let / A místo hřbitova tu postavili věž / Ve věži lidé sedějí / Přemýšlí o Praze.“ Město se zde zkrátka stává dokonalou kulisou k prožívání bolestných pocitů všedního soužití.

Kromě bubenice Zuzany Sagitariové v ±0 se jedná o čistě chlapecké kapely. Možná i proto se zpěváci všech uskupení neustále obrací k ženskému subjektu, což je jejich další společný rys: „Já čekám / na slzy / Pod tvým balkónem / Kde kouříš cigarety,“ zpívají ±0. V těchto polohách jsou texty prosyceny ostýchavostí a něžností, o čemž třeba svědčí zamilovaný text skupiny Dukla: „Ani nevím proč / točí se mi hlava / Chytla jsi mě za ruku / řekla nechci se tam vrátit / Byla horká noc / jenom vítr foukal / A tvý štíhlý nohy /… škoda mluvit / Ani nevím proč / točí se mi hlava / Chytla jsi mě za ruku / řekla nikdy tě nepustím.“ (Tvoje bílý nohy)

Dikce frontmanů kapel Role nebo Good Times Only připomene devadesátkové figury v čele s Tonym Ducháčkem (Garáž, Garage), což se projevuje v nápadném „floutkovském“ využívání hovorové či obecné češtiny. Tyto skupiny prostě chtějí svým posluchačům říci, že mluví stejně jako oni: „slova nestačej k tomu, abysme sami dva / dodržovali pravidla / slova nestačej“ (Good Times Only – Až se rozední). Z toho je patrné, že působení v centru (v Praze) přetváří texty do daleko bezstarostnější či odlehčenější roviny, kterou například u kapel působících na periferii (Povodí Ohře, Pacino atd.) vysledovat nelze. Tam kde pražské kytarovky spoléhají na jistou formu dandysmu, kapely z regionu sázejí víc na sílu potu a krve. „Kam jedu se bojím / Tam s hlínou se mísí chlad / Voda neteče, ale stojí / vždycky, kde stojím já,“ zpívají Pacino z Orlové nebo českobudějovické Nuly: „Jsem v zemi nikoho / a hledám sám sebe / Kam to až došlo / našel jsem tebe / A tak tu v krajině / kde je furt mrtvo / čekáme beznaděj / a je nám smutno.“

Jde o rozdílnou formu, jak co nejlépe zacházet s autenticitou jako takovou. I Role přes všechen na první pohled lyrický dojem působí často velice věcně. U Rolí je zároveň vidět, že záměrně pracují s plytkými a klišovitými frázemi, které se objevují v písních rozhlasového mainstreamu. Jako by těmito významově podobnými slovy a “nápaditě banálními” verši upozorňovali v kontextu české pop music na jejich konstrukční prázdnotu: „trochu málo / aby za to stálo / trochu málo / snad se mi to jen zdálo / tak nevadí / nic to není / i když to někdy bolí,“ zpívají Role v písni Nevadí, která se skrze fádní slova a neumělé rýmování vysmívá newspeaku tuzemských mainstreamových kapel v čele s Kryštof, Jelen, či Ewou Farnou. Právě jejich texty jsou nicneříkající a plytké a lze se v nich zrýmovat taková slova jako milá / byla, či vlasy / stavy: „Dobré ráno, milá / kdes celou noc byla? / V koupelně jsou vlasy, / měl jsem zase stavy.“ (Ewa Farna – Dobré ráno milá.) Ozvláštňující formální složka probíhá také ve verších Dukly, v nichž nalézáme anglická slova, často se rýmující na ta česká: „Víš věci se občas stanou / a pak je těžký je vrátit zpět / Dál si půjdeme každej po svých / forever brokenhearted.“ Civilnost svých textů nezapře ani městská poetika kapely ±0, kdy město hraje ústřední roli pro (de)formování jedince v jeho přirozeném prostředí.

Pokračování článku si můžete přečíst zítra, text původně vyšel v magazínu Full Moon #97.