Vesele si zazpívat o smutných věcech (White Lies)

Vyprodáno. Přesně to viselo na sociálních sítích a portálech s lístky už několik dní před pražským koncertem britských White Lies v Roxy. Tahle sestava pohybující se mezi indie rockem a postpunkem může zprvu svým zvukem a texty působit temně, jenže její propojení vokálů, syntezátorů a kytar spíše povznáší. Do Česka se vrátili po šesti letech v rámci turné k nové desce Five, ovšem setlist byl natřískaný i hity ze starších alb.

Jako support si s sebou přivezli popovější Boniface z Kanady, kteří se do povědomí tuzemských fanoušků ještě nedostali, a byli tak jen nevýraznou předehrou. Kdo viděl setlisty z předchozích koncertů, ten věděl, co od White Lies čekat, a úvodní klávesová linka skladby Time to Give nemohla překvapit. Jestli White Lies něčím dokážou strhnout, je to charismatický vokál Harryho McVeigha a doprovodné zpěvy ostatních členů. Ano, máte chuť se k nim přidat a přidáváte se. Pravda, na nové songy se publikum chytalo méně, zjevně je ještě nemělo tak najeté, ale u starších hitů jako Hold Back Your Love už s prvním tónem propukala euforie.

fotogalerie z koncertu zde

White Lies nejsou na experimenty a překvapení, živá podoba jejich písniček je identická s tím, jak je známe z nahrávek. Vzhledem k názvu skladby je úsměvné, že jediná zřetelnější chyba přišla na začátku Denial, kdy se McVeigh ztratil a muselo se začít znovu. Tím, jak si skupina udržuje odstup od publika, umocňuje neurčitou auru tajemna. Nemá potřebu dělat pauzy nebo promlouvat k lidem a vzhledem k celkovému projevu se to vlastně hodí.

Ke konci setu White Lies zvolnili, McVeigh se na chvíli proměnil v zamilovaného písničkáře a sám zahrál popovou Change na piano. Končilo se rytmickou Bigger Than Us, následoval potlesk na rozloučenou nikoliv z těch povinných. White Lies dokázali během večera vybudovat atmosféru, která tak nějak odpovídá jejich identitě. Začali nenápadně, vybudili spoustu různorodých pocitů, a pak stejně nenápadně zmizeli.