Všechny cesty vedou do Berlína (s Atomic Blonde)

Charlize Theron, jak ji neznáte. Oscarová hvězda běží o život v ulicích slavné německé metropole, kterou před lety rozdělila zeď a politické zájmy rozezlených supervelmocí. A hrají k tomu třeba The Clash, Queen nebo George Michael.

Plakát s blonďatou hřívou naznačoval, že by snad mohlo jít o hudební dokument mapující bohatou historii newyorské punkové legendy Blondie, ale už po pár minutách (a mrtvolách) vyjde najevo, že tentokrát to bude trochu jinak. New York nahradil Berlín, namísto kytar se tu všichni ohání nabitými kvéry a chytlavé refrény vystřídaly kopance a suché hlášky. Žánr akčního filmu přežil svou smrt a díky lidem jako Chad Stahelski a David Leitch začíná směle konkurovat i nákladným superhrdinským spektáklům. V roce 2014 ti dva přivedli na svět nesmlouvavého anděla pomsty jménem John Wick, který se letos pod taktovkou prvně jmenovaného dočkal zaslouženého pokračování.

Ani Leitch nezahálel a rozhodl se zfilmovat břitký špionážní komiks Anthonyho Johnsona The Coldest City, ve kterém hrají prim pomsta, napětí a rozjitřená atmosféra epicentra studené války. Černobílé stránky grafického románu režisér ozvláštnil sugestivní barevnou stylizací a s přispěním hvězdného obsazení dal vzniknout dynamickému „neon-noirovému“ thrilleru s řadou výjimečných akčních scén, které svižně vyprávěný příběh zvedají vysoko nad průměr běžné zábavy na jedno použití.

"Nestřílejte, mám vaši botu!"

Zvláštní agentka britské MI6 Lorraine Broughton (švarná Charlize Theron) přijíždí do Berlína objasnit smrt jednoho ze svých kolegů. Jenže sotva její letadlo dosedne na přistávací dráhu známého letiště Tempelhof, naberou věci nečekaný spád. Její kontakt David Percival (živočišný James McAvoy) má zpoždění a hlavní hrdinka nevědomky usedá do špatného vozu. Ze zdánlivě prostého úkolu se v mžiku stává hra o přežití, ve které je drsná kráska jazýčkem na vahách v konkurenčním boji znesvářených tajných služeb. Situaci navíc zkomplikuje nečekané milostné vzplanutí k francouzské spojce (tajemná Sofia Boutella) i odpadlík východoněmecké rozvědky, který chce stůj co stůj přeběhnout do náruče západních mocností. Lorraine se musí otáčet. A v sázce není nic menšího než mikrofilm obsahující seznam všech agentů nasazených v Sovětském svazu…

Jak už to v podobných příbězích bývá, zjistit, kdo hraje proti komu, dá během štědře dotované stopáže setsakra zabrat. Tempo vyprávění tím ale nijak netrpí. Na plátně si jdou po krku chladnokrevní zabijáci, s gustem cedí cool hlášky a jeden zvrat střídá druhý. Spíš než bondovky a sérii Mission: Impossible připomíná Atomic Blonde špionážní klasiku Tři dny Kondora či filmy, jejichž hrdinou byl „agent bez minulosti“ Jason Bourne. Práci u tajné služby nikterak neidealizuje, nelíčí ji coby profesi snů, ve které není nouze o vzrušení a exotické destinace, nýbrž jako neveselou řeholi plnou strachu, modřin a osamění. Na rozdíl od „bourneovských“ snímků Paula Greengrasse, které šly častokrát cestou syrové kamery a epileptického střihu, však Leitch v nápaditých akčních sekvencích nabízí suverénní choreografii s detailními záběry každé rány či chvatu. Jakožto bývalý kaskadér přesně ví, kam postavit kameru a jak instruovat štáb, aby souboje působily věrohodně, a zároveň zůstaly dokonale přehledné.

Under Pressure

Dokáže se zdánlivě křehká žena ubránit přesile ve stísněném prostoru jedoucího automobilu, když její jedinou zbraní je podpatek apartní lodičky? Umí používat pánve a rendlíky i jinak, než velí genderové stereotypy? A jak si poradí s hordou zlovolných protivníků, kteří ji obklíčí v kině za promítacím plátnem, na němž zrovna běží Tarkovského Stalker? Co scéna, to precizní řemeslo evokující krvavý balet z hongkongského období Johna Woo. Vrcholem pak zůstává naturalistická akce na schodišti natočená tak, aby působila dojmem, že se jedná o jeden nepřerušovaný záběr. Nic podobného nebylo k vidění od dob Cuarónova dramatu Potomci lidí. Obrovskou devízu pak představují nadmíru věrohodné berlínské kulisy (postavené převážně v Budapešti) a dobový soundtrack navozující náladu konce 80. let. Podobně jako Quentin Tarantino také David Leitch hledá pro své filmy ten správný rytmus a už během čtení scénáře vpisuje do textu konkrétní skladby, které podvědomě slyší ve finálním sestřihu. A protože Berlín proslul nejen řadou význačných historických událostí, ale i deskami, co vznikaly v tamních Hansa Studios, rozhodl se režisér vybrat mezi jinými právě ty interprety, kteří měli s kultovním místem co do činění.

V řadě klíčových okamžiků proto z plátna zní písně Depeche Mode, Siouxsie and the Banshees či Davida Bowieho, a to včetně slovutné hymny Under Pressure, kterou spáchal ve spolupráci se skupinou Queen. Společnost jim dělá moderní coververze megahitu Blue Monday od New Order, domácí barvy hájí Nena s letitým evergreenem 99 Luftballons. Výběr doplňuje scénická hudba Tylera Batese, jinak též kytaristy Marilyna Mansona. Na papíře to vypadá jako nesourodý mix, ale ve filmu funguje na jedničku a na dotváření osobité a zároveň mrazivě sevřené atmosféry má soundtrack zásadní podíl.

Atomic Blonde není zjevením volajícím po přepsání žánrových učebnic, představuje však řemeslně poctivý thriller, který umně aplikuje aktuální trendy filmového vyprávění na špionážní zápletku ze staré školy. Potěší jak zkušené fajnšmekry, tak méně náročné diváky bez ohledu na věk či pohlaví. A to není málo.