Všichni jsme tu kámoši (Shame)

Se Shame už jsem letos měl jednou tu čest. Uprostřed pařáku na Pohodě jsem si jejich set užíval usazený na tribuně s mírným překvapením, jak klidně působí songy z posledního alba. Když se o pár měsíců později blížím šlehaný štiplavým podzimním větrem přes Hlávkův most k Fuchsu, mám tušení, že tentokrát dostanu trochu jiný druh zážitku.

Už během předskakujících Chief Bromden se prostor klubu příjemně plní a zahání tak můj strach, kolik lidí najde cestu v prochladlou neděli na Štvanici. Parta kolem Štěpána Pařízka nakopává motor večera a nastavuje hlukovou hladinu svými noiserockovými plochami přesně tam, kde byste ji od předskokanů chtěli mít. I jen pár desítek minut trvající set stihne naznačit, že jejich nové album je třeba netrpělivě vyhlížet.

Kapela z londýnského předměstí nastupuje na stage až skoro nesměle, vypadá jako parta kluků, která je nadšená už jen z toho, že si v takovém klubu vůbec může zahrát. Frontman Charlie Steen se při druhé písni Alibis vrhá do napřažených rukou pod sebou a v tu ránu už má omotaný kolem prstu celý klub. Je jedno, jestli zrovna zvuk baladicky podmazává piano objevující se poprvé výrazně na letošní studiovce Food for Worms, nebo se ozývají hutné postpunkové kytary typické pro první dvě nahrávky. Pot stříká kolem, počáteční neprůbojnost se mění na milé floutkovství. Říkám si, tomu klukovi nejde nefandit. Auru rockové hvězdy má zarytou v sobě, ať už plave na rukou, skáče z balkonu do davu nebo vrhá vyzývavé pohledy do předních řad. Drzé, ale tak akorát.

fotogalerii najdete tady

Zklidnění přichází přesně v polovině s Adderall. Truchlivý text o postupné ztrátě přítele pohlceného prášky na předpis („It gets you through the day / you pop and slip away“) tíživě plní celý Fuchs a ukazuje, že Shame se třetí deskou dospěli.

Při One Rizla už nevydržím a vrhám se do skrumáže těl před sebou. Vír, tanec, mírumilovný, a přitom vroucí mosh. Steel při příležitosti vydání Food for Worms uváděl, že „populární hudba je o lásce, zármutku nebo o vás samých, ale o vašich kamarádech moc ne”. Tady jsme najednou „pals“ všichni, ať už na podiu, pod ním nebo na balkoně. Všeobecnou míru pospolitosti dovrší konstatováním, že neví, čím si vysloužil tolik polonahých českých mužů, což pronáší téměř dojatě.

Jak znenadání koncert začal, tak i skončil. Poděkování, poklona a stage zeje prázdnotou, několikaminutové vytleskávání a vyvolávání už nikoho zpět nepřivede. A je to asi dobře, protože zůstává jeden mimořádný koncentrovaný pocit. Pocit, že je sakra fajn prožít konec týdne s partou kamarádů na místě, kde chvíli bylo možné všechno: „Everything in this room / was made just for you.”