Vstupní prohlídka: Fadex

Pražská středoškolská indie scéna vzkvétá (ostatně jako vždy) a akce jako Nakaši fest, Student fest, Zapade nebo série večerů Scream for Fame v Chapeau Rouge hrají nezastupitelnou roli. Jeden z producentů z těchto kruhů, který je čím dál více vidět, je čerstvý student zvukové tvorby na FAMU Vítek Paulík, tvořící pod pseudonymem Fadex. Svou internetovu slávu si odbyl ještě před maturitou s dubstepovým singlem Pokémon Riot, který získal dva a půl milionu přehraní na Spotify, ale debutové album Trip, vydané 1. března, se nese spíše v downtempových rytmech a melancholických aranžmá. Rozmanité klipy ke všem skladbám se právě v těchto dnech objevují v éteru a dokreslují někdy až psychedelickou atmosféru desky. Kromě křtu s indiepopovými Humdrum Lighthouse v NoDu ho čeká vystoupení na Žižkovské noci a říjnové turné se svým domovským labelem – brněnským Mike Roft, na kterém účinkuje i stále populárnějí Calin. Pro Fadexe jeho hudební trip teprve začíná a jak jsme již psali v říjnovém Full Moonu - česká elektronická scéna získává další perspektivu, která se nebojí mainstreamu.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Brácha mi hodně dávno ukázal elektronickou hudbu a umělce jako Burial, D’Lex, Nicolas Jaar, David August, Jon Hopkins… víceméně chill downtempo elektroniku. Pak jsem se dostal k EDM, který jsem docela dlouho dělal i poslouchal, ale už mě to potom začalo štvát a v životě jsem zažíval různý změny, který vedly k tomu, co dělám teď. Je to mnohem klidnější, experimentálnější a víc emoční. Tenhle přechod taky souvisí s tím, že jsem chtěl začít hrát elektroniku naživo, tak jsem se rozhodl, že udělám album, se kterým to jde. To se vyvíjelo s tím, jak jsem to cítil při hraní na koncertech. Teď je album venku a přerod je dokonán.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Studuju zvukovou tvorbu na FAMU. Rád vařim, a vim, že to umim. Dělám hry, snažím se nezabít se na skejtu, ale poslední dobou šlo všechno stranou kvůli desce a hudbě obecně. Miluju taky taneční performance inspirované šedesátkovou scénou grunge-dragu v NYC.

Co je nejhoršího na hraní bez kapely?
Jelikož mám za sebou dost spoluprací, tak musím říct, že dělat hudbu sám mi hrozně vyhovuje. Být na stejný vlně sám je pro mě mnohem jednodušší, než být na stejný vlně s někým. A dělat hudbu s někým, kdo není na stejný vlně, je fakt blbost. Měl jsem štěstí na jednoho člověka, se kterým si hudebně rozumím a baví nás to spolu. Máme projekt s Davidem Lauferem, který se jmenuje “přízvuky“. Ale tvoříme odděleně - já dělám hudbu a David texty a pak to vždycky dáme dohromady. Asi si nedokážu představit, že bych přímo s někým hrál v kapele. Pro mě je hudba něco hodně intimního, do čeho moc nikoho nechci pouštět. Většinou vím, co v ní chci. Jako když vaří dva lidi jedno jídlo v kuchyni - každej má svojí pravdu a pak se jenom hádají, co tam dát a co ne. Zároveň si užívám svobodu dělat hudbu kdykoliv a kdekoliv. Každej nástroj a zvuk si můžu udělat sám. Třeba někdy potkám někoho, s kým to bude super, ale zatím si to užívám takhle.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Když má někdo barevný oblečení. To cením.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Miluju ovoce. A nějakej ten alkohol je taky vždycky potřeba.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Za všechno, co umí vyloudit zvuk. Jo a nejlepší věc, co jsem si koupil, je rekordér. Do nového alba jsem dával spoustu atmosfér a textur, který jsem někde nahrál. Jinak chodím na spoustu koncertů.

Jak bys charakterizoval současný svět ve třech větách?
Asi hudbou. Konkrétně symfonií v sonátové cyklické formě o třech větách (rychlá-pomalá-rychlá).