Vstupní prohlídka: Nika

Na sklonku letošní zimy vydala ostravská písničkářka Veronika Boráková alias Nika autorské album Flesh and Soul, které velmi srdečně přijala nejen žánrová média, reflektující hudbu na pomezí alternativy, jazzu i popu. „Klasický klavír dělám od čtyř let, klasickou skladbu a zpěv od šesti, teď studuju pátým rokem klasické skladatelství, takže je to fakt klasika za klasikou, ale je třeba mít nějaký balanc,“ říká Nika. Velmi osobitý, uhrančivý materiál nedává spát ani nám, tudíž jsme se zkusili na tvář mladé hudebnice podívat zblízka.

Co tě inspirovalo k hudebnímu stylu, který hraješ?
Sama nejsem schopná přesně zaškatulkovat vlastní hudební styl, ale v dětství mi rodiče často pouštěli skupiny Vltava (Marx Engels Beatles), Buty (Rastakayakwanna), později jsem si našla cestu k jazzu a jeho syntézám (Esperanza Spalding, Jacob Collier, Jamie Cullum...). A jelikož jsem vychovaná jako klasický hudebník, velký vliv, obzvláště v harmonickém cítění, na mě měla udělala i klasika.

Čím se bavíš/živíš vedle hudby?
Živím se jen hudbou - a neměnila bych. Je to můj jediný koníček (i cíl) od doby, co jsem schopná přemýšlet sama za sebe. Nicméně věřím, že každý hudebník se čas od času (i svou) hudbou „přejí”, pro mne to v oněch chvílích znamená nejčastěji nedostatek (hudebních) nápadů, a tak hledám jinde.

Plátno, akryl a okna dokořán. Nebo třeba papír a pár volných veršů. Bloumám Ostravou, zásadně sama. Nejsem zrovna extrovert, a tak cestu zpět většinou nehledám u ostatních dušiček. A když už nevím kudy kam, mám štěstí na opravdu skvělou rodinu.

Co je nejhoršího na hraní v kapele/hraní bez kapely?
Mne samotnou nejvíce baví sledovat, jak se všichni posouváme dopředu - jako jedinci, i jako kapela. S kluky spolu hrajeme přes dva roky, technicky jsme teď všichni úplně jinde než na začátku. Lépe se posloucháme, komunikujeme. Jen mne mrzí, že na zkoušky nemáme tolik času, kolik bychom si představovali. Mám na ně velké štěstí, mou tvorbu podporují, vkládají do ní kousky sebe a všichni do jednoho jsou skvělí, citliví muzikanti. Oproti dětství, kdy jsem vystupovala jako sólista, je to pro mne příjemná změna, mít za zády oporu. Nejhorší je rozhodně nedochvilnost a domluva termínů zkoušek/koncertů.

Co bezpečně rozhodí tvoji pozornost?
Hluk. Vždycky jsem na něj byla extrémně citlivá a po úrazu ucha asi rok nazpátek se tahle averze jen zvýšila. Auta, tramvaje, hlučný hlouček kolemjdoucích. Honem pryč.

Bez jakého jídla a pití by se neměla obejít žádná koncertní backstage?
Pro mne jako zpěvačku je zásadní voda, spousta vody, a tím pádem i záchod za rohem. Jídlo si dávám až po výkonu. Kluci to mají úplně jinak, snědí, co vypadá jedle. Basák Nicolas Gatto potřebuje kafe, klavírista Pavel Duda by po něm hrál v 200bpm, tak to neriskuje… A zapíjíme raději až po koncertech, i s bubeníkem Jonášem Bjolkem.

Za co utrácíš peníze/čas, co se týče hudby?
Naposledy to byly custom in-ear sluchátka, mám malinké uši a žádné sluchátka mi prostě nesedí. Jinak běžná technika - mikrofony, mix, zvukovky...

Jak bys charakterizovala současný svět ve třech větách?
Naprosto nepředvídatelný. Uspěchaný, pro mnohé nelítostný. Ale sám o sobě nádherný, s výjimkou několika parazitů.