Vysílač (Žižkovská noc): Dostat se mimo bubliny

Dobří lidé z festivalu Žižkovská noc začali po přesunutí a následném zrušení své akce v loňském roce pracovat na podcastu Vysílač. Doprovodný program a sociální problematika byly vždy nedílnou součástí Žižkovská noci, v době bující online tvorby bylo tedy vytvoření podcastu se společenským přesahem logickým krokem, díky kterému se navíc mohou festivalové hodnoty dostat daleko za katastrální hranice Žižkova. Jádro týmu Vysílače tvoří moderátoři Tereza Butková, Max Odráška, Petra Mikolášová a Františka Tranová, kterých se ptáme na pozadí příprav i nadějné vyhlídky do budoucna.

Vy se toho nebojíte. Hned v prvních podcastech jste se dotkli řady ožehavých a tabuizovaných témat a záběr máte široký - problematika menšin, rasismu, ekologie, návykových látek a další. Jaká témata chystáte dál?
FRANTIŠKA: V nejbližší době vyjde například díl o švarcsystému, pokračujeme v našich dvou minisériích o ženách v hudbě a největších národnostních menšinách v Česku, takže se můžete těšit na díly o Ukrajincích anebo zkušenostech žen pracujících v českém hudebním průmyslu. Chystáme toho spoustu dalšího, třeba já jsem nedávno nahrávala díl o nerovné dělbě neplacené práce.

TEREZA: I když jsme si to nijak jasně nedefinovali, přirozeně si vybíráme hlavně sociální témata nebo taková, která jsou z našeho pohledu zásadní pro českou společnost. Snažíme se zvedat problémy, o kterých se tolik nemluví nebo nám v debatách o nich chybí určitá perspektiva. Nakonec ale každé téma vychází z toho, co zajímá každého z nás a čemu se věnujeme.

PETRA: Tyjo, „ožehavá a tabuizovaná”. Témata určitě nevybíráme tak, abychom šokovali. Jsou to témata reality kolem nás a mělo by se o nich otevřeně mluvit. Ale jestli je někdo takovými přívlastky vnímá, bylo by skvělé to i díky Vysílači trochu prolomit a pomoci jejich normalizaci.

Jasně, asi přeháním, každopádně mě překvapil široký záběr témat, kterým se věnujete. Jaký máte výhled na letošní rok? Počítá festival s nějakou online variantou?
PETRA: Online varianty jsou ve hře. Když se na jaře poprvé zrušil festival, dalo nám to hodně prostoru k přemýšlení. Chceme z Žižkovské noci a jejího svérázu inspirovaného čtvrtí, po které je pojmenovaná, udělat celoroční aktivitu zaměřenou na komunity a vzájemnost. V rámci festivalu se rozjíždí nové projekty, online i offline, staré dostávají nový háv. Vysílač je jedna z prvních vlaštovek.

Jaké reakce dostáváte na podcasty? Co plánujete dál, kam byste se chtěli dostat?
FRANTIŠKA: Reakce, které se dostávají přímo ke mně, jsou nadšeně pozitivní, pro mě osobně zvlášť na díl o Vietnamcích a Vietnamkách druhé generace. Udělalo mi radost, když mi jedna kamarádka napsala, že ji nikdy předtím nenapadlo, že když její táta chválí Vietnamcům v restauraci češtinu, mohlo by to být urážlivé. To jsem si říkala, že to celé třeba fakt má smysl.

TEREZA: Souhlasím, taky ze svého okruhu dostávám zatím kladné reakce. Zaznamenala jsem na sítích i pár hejtů, třeba pod dílem o ženách v hudbě, ale ty vnímám jako přirozenou reakci na otevření problému, který si tady spousta lidí odmítá připustit. Tím, že se náš podcast zatím dostává primárně mezi podobně smýšlející lidi, jsou ty negativní ohlasy spíš vzácné. Na druhou stranu se nechceme navzájem poplácávat po zádech, byli bychom rádi, kdyby se podcast dostal i mimo naše pražské bubliny a pomohl některá témata detabuizovat.

PETRA: Dostat Vysílač i mezi jinak přemýšlející lidi je jedním z našich cílů. A pro tu konfrontaci nemusím chodit daleko, i já jsem měla obavy, jak na Vysílač a konkrétně na díl o drogách budou reagovat moji rodiče. A jejich reakce byly moc kladné a to téma je teď zajímá a chtějí se o něm bavit. To je super, vyvolat diskuzi i mimo komfortní bublinku.

MAX: Mně pár lidí z okolí říkalo, že jsou ty díly příliš dlouhý. A ony mají většinou kolem hodiny. Ale zatím to neumíme udělat tak, aby to mělo populární formát tak akorát k uvaření špaget, a zároveň to o něčem bylo. Teprve zjišťujeme, na co se ptát, jak vůbec vést rozhovor, učíme se stříhat… V tomhle bych se chtěl posunout, umět udělat díl s nějakou rozumnou stopáží, ale zároveň přinést posluchači i něco k zamyšlení.

V návaznosti na první podcast s tématem Hudebnice v hudbě jste spustili anketu o ženách v hudbě. Jaké máte odezvy? Jsou kvóty v hudbě cestou k rovnějším právům? Je reálné, aby se i Žižkovská noc s kvantitou svých interpretů zapojila do iniciativ, jako je například Keychange?
TEREZA: První vlnu ankety jsme rozesílali v srpnu ještě před nahráním prvního dílu a z hudebnic vystupujících na Žižkovské noci na ni odpověděla jen hrstka. Dvě třetiny z nich ale nějaký problém v postavení žen na české scéně vnímaly. V druhé vlně, která byla spuštěná na podzim, jsme zatím dostali asi deset odpovědí od žen napříč věkem i hudebními profesemi. A od všech zaznělo, že nerovnost vnímají - ať už se týká komentářů na vzhled, který je braný jako ten nejdůležitější atribut hudebnice, přes nevyžádané dotyky až po podceňování a údiv, že žena může pracovat jako promotérka a vytvářet kvalitní obsah. Samozřejmě je potřeba si uvědomit, že náš dotazník vyplní spíš ty, kterých se téma nějak dotýká, ale i tak to vnímám jako podstatnou výpověď.

Co se týče kvót v hudbě, nemám na to zatím jasný názor. Vím, že existují studie, které prokazují, že kvóty v politice ženám skutečně otevřely cestu: když se po nějakém čase zruší, společnost si už zvykne vídat ženy v nejvyšších pozicích, skleněný strop se probourá, a ženy tak nemají problém uspět i bez kvót. Takže věřím, že to může být cesta. Na druhou stranu by podle mě v hudbě kolikrát jen stačilo, aby se sami promotéři a promotérky trochu snažili a podívali se i po jiných než zaběhnutých jménech. Aby hudebnicím podali ruku. To taky silně zaznívalo v podcastu Rovnice emancipace od Mary C, která tohle téma řeší. Všechny její respondentky zdůrazňovaly, že je potřeba mít kolem sebe síť podporujících lidí, která spoustě holek chybí.

FRANTIŠKA: Ještě bych dodala, že nemám ráda, když se iniciativy jako Keychange nazvou prostě kvótami, což se bohužel v českém prostředí děje prakticky vždy, když se o Keychange mluví. Vnímám velký rozdíl mezi nařízením shora, jakým by byla kvóta na povinný podíl umělkyň, a dobrovolným závazkem, že chci jako festival nebo promotér bookovat více genderově vyvážené lineupy, což je to, co pro mě znamená Keychange. Já sama vidím smysl i v první cestě, podobně jako naznačuje Tereza, ale prosím, zkusme nezabít každou konverzaci o zastoupení žen na českých pódiích nesmyslnými obavami, že Brutal Assault nemá kde sehnat dostatek hudebnic. Klid, vždyť to tady po nich nikdo nechce.

Nejsem dramaturgyně ani ředitelka našeho festivalu, takže mluvím především za sebe, ale Žižkovská noc je pro mě příkladem uskupení, které si takový závazek dalo, i když ne formou přihlášení se ke Keychange, a snaží se ho naplňovat, jak to jen v kontextu domácí hudební scény jde. Klademe si za cíl vytvářet v kultuře pro všechny rovnoprávné prostředí a řekla bych, že se to i do značné míry daří. Český feminismus potřebuje v mainstreamu osvobodit od stereotypu ukřičené feministky, i když ne že bych sama takovou někdy hrdě nebyla. Promotéři, kteří se nebojí k zastoupení žen v hudbě zaujmout aktivní postoj, jsou krok správným směrem.

Praktický dotaz: Jak komplikované pro vás bylo s podcasty začít? Jak probíhá příprava jednoho podcastu, kolik lidí na něm pracuje?
PETRA: Idea podcastu vznikla na jaře, když jsme byli nuceni kvůli probíhající pandemii přesunout do online prostoru doprovodný program, který jsem v té době pro Žižkovskou noc připravovala a který byl koncipovaný jako platforma pro diskuzi o sociálních otázkách. Během jara jsme pak s festivalem rozjeli streamy, v rámci kterých kromě živých koncertů probíhaly i diskuze s různými hosty o aktuálních a důležitých tématech. A i když streamy na jaře skončily, dávalo nám smysl debatovat dál.

FRANTIŠKA: Když si vzpomenu na náš první květnový zoom s Petrou o nápadu, že bychom mohli začít dělat podcast, přišlo mi to jako šílenost. Ze začátku jsme plánovali, že si seženeme nějakého externího moderátora, a my sami budeme „jen” připravovat podklady. Pak jsme ale už chtěli začít a moderátor nikde, tak jsem já nahrála první díl, který byl o životech trans a nebinárních lidí, a semlelo se to všechno tak rychle, že jsem ani nestihla být nervózní.

PETRA: Před nahráním prvních dílů pak proběhlo ještě spousta dalších interních callů a rozhovorů, a tím chci dát shout out Terce a Maxovi, kteří se k nám s Františkou přidali, našemu producentu Štefanu Cimovi, festivalovému grafiku Vaškovi Kokešovi, se kterým jsme dali dohromady vizuál, a zvukovému kouzelníkovi Jonáši Kucharskému, který nám udělal znělku a doteď díly masteruje. S novými díly nás napadají další a další nápady, třeba oslovovat ilustrátory a ilustrátorky, kteří jednotlivé díly okomentují svojí ilustrací. Přibývají taky nové posily do Vysílač týmu, jako Laura Plačková, která stojí za naším skvělým Instagramem, který určitě sledujte!

MAX: Jeden díl má vždycky na starost jeden člen týmu, sám si vymyslí téma, osloví hosty a hostky, nahraje to. Zároveň pořád probíhá diskuze, žádáme se o pomoc, radíme si, v něčem se neshodneme… Za sebe můžu říct, že příprava mých dílů vždycky trvá déle, než by musela, to je asi moje největší slabina.

Kde berete inspiraci pro výhled témat? Které podcasty sami sledujete?
TEREZA: Témata sbíráme různě, někdy z českého veřejného prostoru, jindy vybíráme čistě podle toho, co nás zajímá nebo o čem jsme nedávno četli. Třeba o postavení žen v hudebních subkulturách jsem se víc dočetla v knížce Mikrofon je naše bomba, kterou dali dohromady Jan Charvát a Bob Kuřík a kam přispěla i naše hostka, socioložka Anna Oravcová. S nápadem na sérii o národnostních menšinách v Česku jsme zase přišli v reakci na americké protesty Black Lives Matter. Snažíme se tak reagovat i na aktuální dění, ale proces nahrání, editace a vydání většinou zabere dost času, takže se témata snažíme brát víc nadčasově.

Sama jinak sleduju spíš české podcasty. Baví mě věci od Institutu úzkosti, Radia Wave nebo Alarmu, potom samozřejmě klasiky jako Vinohradská 12. Naposled jsem objevila „Na čom makáš” na aplikaci Podbean - naprosto skvělý a výstižný, moc doporučuju.

MAX: Já můžu doporučit jen podcast BBC The Documentary. Kdybych se při nahrávání dokázal dostat aspoň do poloviční hloubky témat jako oni, byl bych spoko.

Při výběru tématu je nejdůležitější, jestli to zajímá mě samotného. Jako tvůrci máme obrovskou volnost, za to jsem rád. Díl o veganství jsem se rozhodl nahrát, protože jsme si podobné otázky kladli s kamarády, ale nic moc jsme o tom nikdy pořádně nevěděli. S podcastem jsem tak dostal možnost posunout tlachání u piva na diskuzi s odborníkem.

FRANTIŠKA: Podobně, jako říká Max, pro mě témata vychází z konverzací s mým okolím, z toho, co mě fascinuje a co mě štve. Audio obsahu sice od začátku pandemie poslouchám, asi podobně jako zbytek světa, mnohem víc, ale inspiraci z toho přímo neberu.

PETRA: Hlavně aby to celý bylo upřímný. Chceme natáčet podcast o věcech, který nás doopravdy zajímají, a takový, který nás baví dělat i poslouchat!