Z britpopového prince Opičím králem (Damon Albarn)

Každá éra má své hrdiny. Pokud jde o hudbu a devadesátá léta, jednou z nejvýraznějších postav předminulé dekády byl bezesporu Damon Albarn. Jenže zatímco nad většinou jeho tehdejších kolegů se nenávratně zavřela hladina, talentovaný pan Albarn se dodnes těší statutu vzývané ikony, která platí za uznávaného interpreta a skladatele, neúnavného novátora, ale i výřečného pacifistu, odvážného experimentátora a milovníka opic všeho druhu. I když je stále vnímán jako hvězda první velikosti, sám se už mnoho let pohybuje ve vodách, které se s nadsázkou dají označit za alternativní, a výčet jeho aktivit vydá na telefonní seznam. Od animovaných Gorillaz sbíhal frontman Blur k superskupině The Good the Bad and the Queen, skládal soundtracky, propagoval africké rytmy, zadal si i s operou o Opičím králi. Slavným se nestal přes noc. Na konci osmdesátých let nastoupil do výtahu ke slávě, když trochu mimoděk stanul coby vůdčí osobnost na barikádách hudební kontrarevoluce. Ta měla nejdřív jen zbrzdit grungeový nápor ze Seattlu, avšak rychle se vymkla kontrole a z Velké Británie se nezadržitelně šířila do celého světa, Ameriku nevyjímaje.

Totiž v době, kdy popularita Suede či Pulp teprve začínala přibírat na váze, vyhlížela Anglie již pěkných pár let zázrak, který by vlast Beatles, Stounů a Zeppelinů vrátil zpátky na výsluní. Na začátku devadesátek, kdy všichni fascinovaně zobali z ruky Kurtu Cobainovi, zmítala světem extra syrová melancholie made in USA. Odpověď věčného rivala v nekonečném souboji o post hlavního hudebního hybatele na sebe nenechala dlouho čekat. Co načala madchesterská subkultura v čele s Happy Mondays a The Stone Roses, zdárně dotáhla generace mladých kapel, pro kterou novináři vynalezli líbivou popkulturní nálepku britpop.

„Všichni kluci musí chtít bejt jako Ty a každá holka se s Tebou musí chtít vyspat.“ Takto vzpomíná na Albarna Louise Wener, velitelka skupiny Sleeper ve své biografii Just for One Day. Upřímnost jeho odpovědi na otázku: „Jak to děláš, že Tě všichni tak žerou?“ byla odzbrojující a nutno dodat, že v platnosti zůstává tento univerzální návod doposud. Navzdory bulvárně propíranému vztahu s Justine Frischmann (ex Suede, Elastica) či mediálně přikrmované rivalitě s Oasis zůstal Albarn především plodným autorem než zhýčkanou celebritou. A byl to on, kdo za vydatné pomoci souputníků Bretta Andersona, Jarvise Cockera a sourozenců Gallagherových vrátil Ostrovy zpátky na mapu. Zasloužený úspěch dnes již legendárních desek Parklife (Blur, 1994), Different Class (Pulp, 1995), I Should Coco (Supergrass, 1995), Definitely Maybe (Oasis, 1994) a dalších rozpoutal šílenství, jehož nakažlivost byla přímo úměrná touze po uznání a tvůrčímu přetlaku, které tu řadu let bublaly pod povrchem a najednou mohly ven na světlo. Menswear, Ash, The Verve, Echobelly, Powder, Marion, Travis… kapel přibývalo tak rychle, že o nich NME a Melody Maker nestíhali psát.

Union Jack byl opět značkou vítězů. A zároveň prvotřídním vývozním artiklem. Vše britské bylo najednou automaticky cool a sexy. Hitparády nadšeně reflektovaly nastolené trendy a ruku v ruce s muzikou šly i ostatní stránky života, ať už to byla móda nebo politika. Kinosálům vládl Boylův Trainspotting, jehož nadupaný soundtrack tepal v rytmu taneční elektroniky, ale zároveň ctil aktuální britpopové objevy. Výrazné pozornosti se těšilo výtvarné hnutí Young British Artist, jehož představitelé se kooperaci s muzikanty nikterak nebránili, spíš naopak. Booklet, který pro kultovní album The Holy Bible (Manic Street Preachers, 1994) vytvořila Jenny Saville, pobouřil nejednoho suchara. A třebas takový Damien Hirst pro Blur rovnou natočil videoklip k megahitu Country House. Hnutí Cool Britannia bylo na světě a zanechalo po sobě nesmazatelný odkaz, ze kterého (nejen) pop-rocková scéna čerpá dodnes.

Ve velmi obecné rovině lze říci, že britpop definoval základy, na nichž na přelomu tisíciletí vystavěla svou oblibu masivní vlna chytlavých kytarovek. Ta měla svoje úderníky na Ostrovech (Franz Ferdinand, Kaiser Chiefs, The Fratellis), ale i za oceánem (The Strokes, The Killers). Dokonale umetenou cestičku pak měli při hledání vlastního zvuku i rázní britpopoví pohrobci Arctic Monkeys či romantičtí krasosmutniči Coldplay. Ale žádná pohádka netrvá věčně a po raketovém vystoupání na samotný vrchol následoval nevyhnutelný pád. V záři reflektorů se objevili další mladí a neklidní. A s nimi nové nápady a touha po úspěchu a pozornosti. Stejně jako britpop vznikl coby reakce na grunge, tak i následné období kytarovkového bláznění našlo protiváhu ve fázi nu rave reprezentované dnes již klasiky Shitdisco, Klaxons nebo New Young Pony Club. Ale o tom zas někdy příště…