Živé kvety heavymentálně

Těžkej pátek matky to mohl být. Další den po boku malého muže, který nově projevuje svou vůli způsobem nevídaným. Celá vaše načtená koncepce respektovat a být respektován se smaží v hněvu, matka fúrie a Hitler v jednom. Ale pak? Když se mi pod okny toalety mihne fialová kutna následovaná pohřebním procesím, je jasné, že ten den bude i neobyčejný.

Neobyčejný jako prostory holešovického Studia ALTA, nezávislého prostoru pro různé formy nového divadla s důrazem na současný tanec a pohybové divadlo. Od února přibyly dvě nové haly, z nichž právě neformální multifunkční kavárna měla rozkvést Kvety Živými. Nenápadný vstup, cesta mezi nízkými halami, přehledné značení. Příchozí vítá zvuková zkouška, vstupní brána v podobě transparentních plastových plátů evokuje Chirurgy. Hned za druhými dveřmi se rozprostře útulný Obývák. Přiléhavý název si netradičně členěný prostor více než zasluhuje. Vzdušnost podtržená odhaleným trámovím, ze kterého se spouští liány s teplým tlumeným osvětlením. Okouzlující. Kabáty dáváme na ramínka! a volba mezi přímým kontaktem s Piussi a spol. a pobytem na patře je rozhodnutá pouhým očním kontaktem.

Na tenhle typ koncertu se chodí dobít baterky, spojit se s pár živými i mrtvými známými a přáteli, ujistit se, že nejste jediní, kterým se stýská po časech před smrtí těch DVOU (IMJ, VH). Není to přehlídka nabušených eg, spíš souznění, zdravé naštvání, síla sdělení. Slovensko-české publikum posedává aj postává a Lucia nechává mikrofon obrůstat prvními výhonky vyznání Bratislavě. První tóny, první hloučky se začínají kývat do rytmu. U baru potkávám blízkou, kterou jsem naposledy viděla před dvěma lety, jak jinak než na Živých kvetech. Jak se šíří energie, necháme se vtahovat blíž a blíž pódiu. Setlist tvoří z velké části starší kousky, které tolik neznám, měla bych. Milostné, poetické, politické. My, co se znovu vrháme do stavů krásných jako marných, zamačkáváme slzy. Víme, jak dopadneme (na hubu), stejně neváháme vteřinu.

Chcem ti dať všetko čo zahodíš
zabudneš nezbadáš prekročíš
Ľahké je milovať skutočné
sladké je milovať zbytočne

Vzpomínáme na Magora a já si znovu pokládám otázku, která česká kapela by snesla příměr. Pomozte mi.

Keby sme kráčali všetci
Od pecí, plece pri pleci
Keby sme boli smelší
Boli by sme ďalej, boli by sme lepší

V půlce se chlupy naježí. Dalším strachem, dalším smutkem. Lucia oznamuje, že před chvílí se dozvěděli, že Marián Varga leží v nemocnici. “Ľudia, musíme urobiť niečo mentálního, niečo heavymentálného.” A já pochybuji o zdravém rozumu tohoto roku. Lucia se otevírá jako Macocha a dáva na chvilku zapomenout. Dává, co může. Blázon, Bez Konca Dni ako komíny, Eště sme neletěli vesmírom, Havrani, Plynúť, Zahoď to trápenie a snad další patnáctka písní. Publikum kypí radostí, sdíleným smutkem, pochopením. Když Agnes vytáhne housle, rozkládám se jako domeček z karet. Tyhle okamžiky znamenají štěstí. Trojitý přídavek se protáhne snad na půl hodiny a zahrnuje Luciin výstup na vratkou židli, ze které se kajícně omlouvá za Andreje Babiše. “My sa ospravedlňujem, že vám sem exportujeme také kokoty. On nás nereprezentuje. Nás reprezentuje úplne iný druh kokota.” Potutelně žmurká na Petra Bálika. Jako diví skáčeme na Bratislavské punkery. Potlesk nebere konce. “Čo by ste chceli počuť, veď to viete, boli ste super. To sa to hrá pre takéto publikum.” Bálik se mi ještě laskavě vysměje, když děkuji a říkám, že mi je líto, že jsem příliš mladá na to, abych pořádně pamatovala devadesátky. “To je taková pitomost. A kam, že to píšeš? Jo? No jo, tys napsala ten pěknej článek před pár lety. Tehdy nám bylo trochu líto, že o nás nikdo nepsal.”