Shaqualyck | Články / Reporty | 19.07.2013
Z dálky na nás mává industriální kolos. Lidí jak mravenců. Tohle bude velké. A taky že jo. Impozantní brownfield s vyhaslou vysokou pecí ohromuje v každém okamžiku. Kulisa jak Brno. Vlastně Ostrava.
Začalo to počesku s olomouckými Nylon Jail. S frontmanem jsme se potkali minulý týden během Wattican Punk Ballet exhibice pod hradbami, když ještě kopal za Two Men. Nic proti, hodní kluci, všechno, ale tohle je úplně jiná liga. Laškovně rozesmátá basistka, řehtačka a uhrančivý kytarista, zhlédnuvší se co do techniky i vystupování ve Václavu Havelkovi. Výrazně hutnější zvuk, skvěle vystavěné skladby, žádné tralala, tralala, refrén, refrén, ale sebevědomé gradované opusy, kdy se ústřední téma s přibývající hlasitostí syrově vyvíjí až k málem destrukčnímu finále. Psycho mlha a bílé světlo, hm, tady někdo kouká na Lynche. Lezu ven a rozhlížím se. Areál se teprve zaplňuje. Organizátoři neponechali nic náhodě, všechno je v klidu. Štrůdly postupují, nikdo neřve a nehroutí se. Pošéfovaný blázinec, úsměvy. Jinde standard, já vím. Ale pořád si nemůžu zvyknout, že podobný luxus zažívám u nás v Kocourkově.
Loni jsem nebyl, Colours si pamatuju z Louky a Hradu, ale už tehdy jsem věděl, že zajímavější festival u nás nenajdete. A Vítkovice mu bez debat dodaly na osobitosti. Před dvěma lety vařil na New York City Stage skvělou atmoškou dojatý Scott McCloud s Paramount Styles. A protože historie se někdy opakuje a Scottyho uhrančivý sexy chraplák nostalgicky zatoužil po Ostravě i tvrdších polohách, užívám si podezřelé pohostinnosti Andreje Babiše a v přítmí Agrofert Fresh Stage si peru do hlavy noiserockové Girls Against Boys. Jejich set má grády a bubínky se chvějí stejně spolehlivě jako kruhové svěrače všech přítomných. Když jsem míjel našlapanou hlavní scénu, která zrovna hostila severské čaroděje Sigur Rós, musel jsem z uší oklepávat jinovatku, tady jsem nevěděl, co si sundat dřív, taková to byla divočina. Bubeník se utrhl ze řetězu, peklo. Nařvaná kytara a dva basáci. První pro jistotu vyztužil zápěstí kobercovou izolepou, druhý si vzal na pomoc klávesy. Zvuk útočí na lidi intenzitou splašeného stáda, ti se mu absolutně poddávají propuká solidní taneční párty. Koncert uteče rychlostí blesku, na přídavek není prostor. Uvidíme se v pátek večer, Scotte!
Peckou dne ovšem byli dva sotva náctiletí kluci z L.A. The Bots předcházela pověst mladistvých ebenových punkerů. A že prý nářez a energie a tak. Nečekal jsem nic, dostal jsem všechno. Proč se zaklínat škatulkou punk, když tihle hoši umí i krásně špinavou garáž nebo White Stripes revival. Rozvrzané kytarové finesy, štiplavé klávesy, bicí jako když bičem mrská. Divím se, že s tímhle monstrózním afrem se malý perkusista vůbec vešel do letadla. Dav si to užívá. Místo piva létají vzduchem pet lahve s neperlivou vodou, na kelímky je páďo záloha. Inteligentní eko agitka, pane Radegast. Chvílema neslyším zpěv, zato tam zřetelně slyším Arctic Monkeys. Navzdory nízkému věku vystupují bráchové uvolněně a sympaticky. Škoda, že jim ke konci setu posluchači mizeli na Island. Kdo ví, třeba se za pár let karta obrátí. Času na to mají habakuk a talentu na rozdávání.
Zavírám opět s reprezentanty domácí provenience. Vložte kočku, alternativa z jiného světa. Kdyby byla Alenka hipster, vkládala by kočku Šklíbu v Říši divů od rána do večera. Málo místa, dusno jak v řitním otvoru. Jenže všichni vypadají tak spokojeně. Člověk nemůže mít všechno a na první den toho bylo ažaž. Hej!
Colours of Ostrava
18. 7. 2013, Dolní oblast Vítkovic, Ostrava
foto © Barka Fabiánová
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.