ScreamJay | Články / Reporty | 04.05.2017
Nikdy nenaskakuješ do rozjetýho vlaku, jednoduchý pravidlo, ale bezezbytku přitažlivej risk. Do Youth Code jsem spadl se zpožděním, naplocho. Otázka pak celou dobu zněla: "Jak sakra dostat tenhle beat pod kůži?" Včelín, plástve, minimalistická projekce a pokreslená holka, co vypadá jak hysterická dvojnice Chloë Grace Moretz. Popravdě, tou vlnou aggrotechu (potažmo harsh EBMka) jsem se plácal na začátku tisíciletí a to už je v muzice dávno. Tahle dvojka mě totiž studiově nijak zvlášť nebavila, jenomže to, co na desce znělo jako skoupý retro, nabralo v sále docela přítomný, živelný ráz. Žádný postpunkový ostruhy, světelný vějíře, naivní energie a vztyčený prostředníky. Kabel od mikráku si totiž kolem zápěstí omotávaj jenom rebelové. Industriální kolovrátek, letmo podbízivé refrény i tanečníci v triku Brutal Assault. Bizár? Jak hluboko je vlastně ten styčnej bod, od kterýho se toužíš odrazit k dalšímu, silnějšímu prožitku? Na otázky není čas, mezi zrcadly čekám na ďábla, který dnes přijde v negližé.
Deafheaven možná serou ortodox, ale své publikum naučili toužit a toužebně očekávat. Ofina George Clarka je preventivně propocená už od nástupu do půlkruhu. Výraz psychopata, co drží emoce v šachu, a karty, který jsou rozdaný dlouho dopředu. Vše podstatné se děje v čele, zbytek kapely vypadá, jako by mu kryl zadek. Desetiminutový otvírák Baby Blue dozrává do nekonečný pondělní chvilky poezie, s magorem bijícím se do hrudníku. Polévání hlavy minerálkou, zaťaté pěsti. Tohle je role, ze které nemůžeš vykročit, protože pak už by to byla jen (sebe)parodie, nekonečná fraška. Možná trochu pozérská romantika střídaná vycizelovanou naštvaností, zpočátku skoupá vzájemnost a šermířský souboje se stojanem mikrofonu. Elegán Satyr (ze Satyricon) si košulenku takhle rychle neumastí, pozornost přesto strhává i druhý kytarista Shiv Mehra, který po vzoru cimrmanovského Karla Infelda Práchenského neopouští jeden výraz, jedno jediné stanoviště.
fotogalerie z koncertu tady
Pokud byl Sunbather nejasnou zprávou o konci světa, New Bermuda už přinášela sebejistá zvěstování. I přesto se Deafheaven ohlídnou do hluboký minulosti a Language Games z debutové desky Roads to Judah přece jen podtrhuje břitce syrový kontrast, který dává setu další rozměr. Staré šrámy, aktuální bolest. Teprve coververze postrockových Mogwai definitivně trhá poslední zdvořilej odstup. Strhující, silně emotivní podání, jako když se rozestoupí moře, křičíš do prázdna a bez ozvěny přijímáš zázrak, připravenej utopit se i v tý poslední kapce potu. Skladbu Dream House už provází vyprovokovaný stage diving, šipkou do davu, stropy jsou tu vysoko. V zrcadlovým sále lítají vzduchem svršky, ksichty a těla. Dotek je stále intenzivnější, a přesto vnímám jistou polaritu celého večera, pravá polovina sálu v ráži, ta levá spíš pohoda a kafíčko. Set končí ještě jednou skladbou ze Sunbathera, poslední gesta, pantomima, lascivní improvizace. Dlouhý potlesk, žádné přídavky. A tak je to správně. Je důležitý končit v nejlepším. Černou nikdy nic nezkazíš, ale růžová je (určitě pro tenhle večer) v black metalu víc.
Deafheaven (us) + Youth Code (us)
1. 5. 2017, Lucerna Music Bar, Praha
foto © su
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.