Anna Mašátová | Články / Reporty | 28.09.2014
Severská scéna hýbe hudebním světem a už dávno to není jen Björk nebo Sigur Rós. O slovo se hlásí mladí písničkáři, kteří i díky pozitivnímu přístupu svých států k cizím jazykům mají dveře otevřené v podstatě kdekoliv. Čtyřiadvacetiletý Nor Einar Stray je toho dobrým příkladem. Před osmi lety nahrával první skladby v dětském pokoji, o dva roky později spojil síly s dalším norským písničkářem Moddim, což vedlo k nahrání EP a především k turné po Norsku. Experimentální písničkář Stray se obklopil přáteli a ke svým až snivým melodiím přidal hutnější basu, cello, housle i bicí.
S debutem Chiaroscuro vystoupil před dvěma lety v Paláci Akropolis, letos jím zahájil první poprázdninové EuroConnections. Spolu se svým Einar Stray Orchestra dovezl i horkou novinku Politricks, vydanou tento měsíc. Co se image týče, naprostý mišmaš od hipsterů k hippies, dámy a pánové jsou však skvěle sehraní. Většina setu sice sestávala z novějších skladeb, kdo si však pamatoval koncert před lety, mohl být poněkud zklamán.
Není pochyb, že Politricks je dobře udělaná deska, ostatně na jejím vzniku se podílel jak Moddiho producent Hasse Rosbach, tak Nick Terry, technik Libertines i Primal Scream. Jen jestli právě v tom není háček. Nové kousky jsou sice příjemné na poslech, ale zaměnitelné s množstvím jiných kapel. To ovšem neznamená, že by koncert nebyl dobrý. Pětice umí vyčarovat snivou atmosféru, přitvrdit i klouzat po ambientních plochách, díky vlastnímu zvukaři byl taky slušný zvuk, i když zpěvu místy scházel větší důraz. Sám Einar přiznává ovlivnění post-rockem, který je dobře znatelný i z jeho vlastní tvorby.
Novinky Honey, Politricks či Alexandra vyšly ze srovnání se staršími kusy Chiaroscure nebo Yr Heart Isn't A Heart o něco hůře, ale všechny nástrojové vymoženosti byly zapomenuty po vokální nádheře For the Country. Přidávalo se několikrát a dokonce na přání, kapela notnou chvíli pobyla i v předsálí s fanoušky. Sledovat Einara Straye a jeho ansámbl se přes všechny výhrady vyplatí, vždyť je věkem ještě stále na začátku hudební kariéry. A navíc, co bychom za takového Einara dali v klusovských Čechách.
Einar Stray Orchestra (nor)
25.9.2014, Palác Akropolis, Praha
foto (c) Barka Fabiánová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.