Články / Reporty

Filmové Hradiště 2020 II: Povodí Moravy

Filmové Hradiště 2020 II: Povodí Moravy

Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Reporty | 11.08.2020

K Uherskému Hradišti se mi už neodmyslitelně začal pojit i místní bazén, snad lze říci aquapark. Kde jinde nabýt ztracenou rovnováhu. Už po nějakém tom roce začínám pochybovat, že extrémně vyšponované letní teploty provází filmovku jen čirou náhodou. Profesionálně si dávám s kolegou Čajčíkem sraz na 9:30 na tobogánu. Nicméně fakt, že se nakonec vůbec nenajdeme, je věc jiná, nesmírně záhadná. Přece se pak zdárně střetáváme v Kině Hvězda a myslím, že nelituje nikdo z okolního publika. Buster Keaton je samozřejmě jedním z hýčkaných idolů cinefilů, ale tentokrát němý film posouvá do dalších sfér právě živá hudba. Bezezpěvné torzo kapely Povodí Ohře úspěšně opanovává kinosál. Zážitek je hlučný, ale k závěru střídá i množství dříve nevídaných poloh. V okamžik, kdy hudebníci zvládli zcela souznít s filmem, a dost možná tím splnili svůj domácí úkol, veškeré frigovské impossible gags se hbitě posunuly do dalších úrovní. Bezelstně se přiznám, že v poobědovém čase a při parném letním odpoledni bych mohl pozvolna začít u němého filmu klimbat, ale tentokrát bylo vše naopak. Zuřivě podupávám nohou až do samého konce.

Abych vás uvedl do děje. Sekce němých filmů s živou hudbou patří mezi programové jistoty a ani letos tomu není jinak. Dramaturgický výběr padl na Bustera Keatona, který vstoupil do dějin jako možná nejoriginálnější komik němé éry filmu, ale také režisér svých nejúspěšnějších děl. Jak již zaznělo, doprovod jeho snímků měli v pondělí na starosti Povodí Ohře. Stačilo několik úvodní rifů a bylo jasné, že jde o nejhlučnější doprovod, jaký jsem kdy k filmu slyšel. První polovině dominovaly přímé a úderné melodie, s přibývajícím časem se začínala objevovat i větší výrazová lehkost a rozšafnost korespondující s groteskou Keatonových karambolů i pomíjivých vítězství. Obzvlášť rytmika a tempo kapely jako by hnaly hlavní postavu do nových patálií s ještě větší vervou. Jiné pojetí hudebního doprovodu představila o den dříve kapela Pltps, která pracovala především se zvukovými plochami, náladami a drony. Osobně mi chyběl větší důraz právě na rytmickou část, která v němých groteskách takřka číší z každé scény. Hudba v tomto případě svévolně obtékala kolem filmu a k vzájemným průnikům docházelo pouze na emocionální bázi.

Během jednoho z náhodných setkání, ke kterým dochází každý rok na tom samém místě mi kamarádka horlivě doporučuje komedii Tel Aviv v plamenech, která patří do sekce prezentující současnou izraelskou kinematografii. Bizarní příběh o bezprizorním mladém muži, který se nečekaným řízením osudu stane scénaristou úspěšné telenovely, v níž se hlavní hrdinka pohybuje v milostně-špionážním trojúhelníku mezi palestinským aktivistou a izraelským generálem. To, že jeden druhého považují za teroristu už je jen dílem další absurdní zápletky. Postupně dochází ke stále intenzivnějšímu prolínání světa telenovely a reálného života, kdy ve vypjaté geopolitické situaci má každá ze stran eminentní zájem na tom, jak příběh dopadne a s kým skončí hlavní hrdinka. Film Tel Aviv v plemenech je zjevně určený na kuturní export, protože zjednodušené izraelsko-palestinské vztahy i humorný pohled na stále ožehavou problematiku by u domácích fanoušků nemusel získat pouze kladné body. Pro diváka, kterého od místa konfliktu dělí několik tisíc kilometrů ovšem komické momenty fungují dobře a odpočinek od těžkých polských, východoevropských a samozřejmě izraelských témat, kterými se to jinak v programu jen hemží, je vítaným zpestřením.

Chtěl jsem se podívat na něco, co neznám. Na něco, u čeho nebudu vědět, co čekat. Na něco, co bude tuzemské a zároveň to bude mít dost odvahy k experimentu. Skončil jsem na české premiéře filmu Žáby bez jazyka režisérky Míry Fornay. Ta se dostala do povědomí filmových fanoušků snímky Muj pes Killer a Lištičky. Novému snímku musím hned na začátku udělit pár kladných bodů za již zmíněnou ochotu experimentovat a volit originální autorský přístup, který dnes československé kinematografii často až zoufale chybí. Bohužel tím výčet pozitiv končí. V anotaci k filmu se mluví o domácím násilí a zkoumání postupů počítačových her. Všechny postavy jsou ve velmi zvláštním rodinném vztahu, k sobě navzájem se chovají nepřátelsky a hned na začátku vyprávění dojde k dvěma brutálním vraždám. To je patrně ono domácí násilí nastíněné v anotaci. Po vraždách, z nichž jedna končí smrtí hlavní postavy, filmu začíná znovu. Tday šlo patrně o ono zkoumání postupů počítačových her. Jinak se mi za celou dobu promítání nepodařilo pochopit, o co ve filmu jde. Přitom teorií jsem si vytvořil hned několik. Je to podobenství? Ale čeho, když film k ničemu neodkazuje a nepracuje s žádnou symbolikou. Je to formální experiment, který sám na sobě cosi zkoumá? Pokud ano, netuším co. Nakonec mi nezbylo než akceptovat, že snímek stojí někde mezi filmy Gaspara Noého, Nahým obědem a Plešatou zpěvačkou. Syrového násilí, extrémní odcizenosti i absurdity je tu dost, ale nic jiného jsem si neodnesl.

Zážitky pak člověk nejlépe dokreslí, už tradičně, ve vinárně U Ovečky. Už jsme vám říkali, že jejich růžové je vskutku delikátní? Je třeba si udělat dostatek prostoru pro předpůlnoční režisérský debut George Clooneyho. McCarthismus je vděčné, i když trochu znepokojivé téma, které bude asi nerjlépe fungovat ve svém domorodém prostředí. Schizofrenii doby a tehdejších, takřka čarodějnických, antikomunistických procesů však zvládá předat úspěšně. Souboj moderátora stanice CBS Edwarda Murrowa se senátorem přináší pro každého jen dílčí vítězství. Ukazuje ale moc médií v tváří tvář pochybným politickým praktikám a shamingu, který do té doby neměl obdoby. Atmosféra studené války a potřeby najít systémové oběti, aby bylo dosaženo daných cílů, je zde vskutku mrazivě hmatatelná. Pálení čarodějnic rozhodně nebylo jen výsadní záležitostí východního bloku.

Nakonec však zavládne Mír, tedy klub Mír. Tam je atmosféra jiná a somnanbulické beaty Jardy Petříka doprovází mysl do jiných, takřka antických končin. Je čas tance a vlídného nočního zchlazení. Zdá se mi to, nebo opravdu pouští řeckého fantastu a kykladského beatmakera Fantastikoi Hxoi? Po několikeré návštěvě této diskotéky se mě na akreditaci neptají ani výhrůžně se tvářící sekuriťáci. Naštěstí východ slunce se tentokrát obešel bez nás.

Info

Letní filmová škola
7.–12. 8. 2020
Uherské Hradiště

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace