Full Moon 10: Frontstage #25

Měla jsem rozepsaný parádní editorial o hledání smyslu lidského života v moderní společnosti, dost možná nejlepší text, jaký jste kdy četli. Trochu Huxley, trochu Guevara, a navzdory snahám obou editorů jsem ani jednou nepoužila slovo "vykuř". A když už jsem fakticky popírala Gracusův teorém (o tom, že deterministé jsou jasnovidci), uvědomila jsem si, že by to šlo udělat i líp. A tak jsem to smazala.

Pravda je, že se blíží půlnoc, sedím ve své oblíbené kavárně na Újezdě, piju spiced chai, nejlepší věc na světě, pokuřuju zelené American Spirit, nejlepší na světě, a poslouchám Townese Van Zandta, nejlepší kapelu na světě. Jsem unavená, nevyspaná, vystresovaná z uzávěrek a nedostatku času, týden přecházím neidentifikovanou virózu, bolí mě kotníky v nových botách na hory a je mi zima na hlavu, protože jsem si před týdnem následkem jednoho nepovedeného experimentu oholila půlku lebky bráchovým Remingtonem. Není to tak hrozné, jen jsem za svou skoro třicetiletou holčičí kariéru nikdy nevypadala jako Skrillex. (Žena za barem mi nicméně řekla, že se jí moje nové "čírečko" líbí.) Ve skutečnosti ale přemýšlím o tom, jestli zítra v rádiu zahraju If I Needed You, nebo spíš Black Crow Blues. A taky, jestli bych byla schopná utáhnout šestihodinové noční pásmo, což je aktuální nabídka, která se neodmítá. To bych mohla zahrát obě a navrch ještě Tecumseh Valley.

Strašně se "doma" neshodneme na tom, jestli tzv. nejlepší činnosti na světěTM, pokud jsou přímo vázány na práci, omlouvají únavu, stres a nedostatek "volného času". Jak moc škodlivé je, když se náplň práce úplně vykryje s náplní volna. A jestli vůbec vím, co je odpočinek. Ne, nikdy jsem o tom neslyšela, poraďte. Někdo by měl konečně redefinovat "vztah k práci", aby za workoholika nebyl označován člověk, který z domnělých dvanácti hodin činnosti šest vyprokrastinuje na internetu. Nedivím se, že většina lidí je nasraných a nic nestíhá, když polovinu času, ve které by se mohli nebo měli věnovat práci, nedejbože kreativní, rešeršuje debility, rozklikává články a videa, které zajímají někoho jiného, a stalkuje lidi, které nesnáší. Pokud by se někdy ukázalo, že mám na podobné věci čas, okamžitě se nechám na osm hodin zaměstnat u pásu. Nebo napíšu, ilustruju a vydám komentáře k Vojně a míru v arabštině. Což chci, až budu stará a opravdu unavená, stejně udělat.

Jeden z největších úspěchů mého života zatím je, že spolu s Mikem Stipem umím obstojně odezpívat písničku It's the End of the World as We Know It (And I Feel Fine). Nesmějte se, není to nic jednoduchého. Zjistila jsem to u akustické verze, kterou jsem našla (buď ve své pracovní době, nebo ve volném čase - už si přesně nepamatuju) na internetu: je trochu pomalejší a slova jsou zřetelnější. Tedy až na Boom! v "Birthday party, cheesecake, jelly bean, boom!", což Stipe jen tak srandovně zachrčí. Jsem umírněným fanouškem R.E.M. už dloooouho, ale akusticky jsem skladbu slyšela poprvé. Nemůžu se dočkat, až ji zítra zahraju v Latté Night, protože vím, kdo všechno to ocení.

"Co třeba děláš o víkendu? Odpočíváš vůbec?" Nemyslím, že bych musela zrovna o víkendu povinně odpočívat, nicméně o uplynulém víkendu jsem odpočívala v Berlíně, shodou okolností s lidma, které podezřívám, že Kreuzberg považují za nejlepší místo na světě. Před koncertem Wovenhand ("Nejlepší metal mýho života," říkal pak Dlou Han.) jsme seděli v hospodě Rock'n'Roll, která má nad dveřma na hajzlíky pověšenou podepsanou podobiznu strejdy Lemmyho a barman vypadá jako Sid Vicious - oboje dost přesně opisuje povahu podniku. Objednávka mátového čaje se nesetkala s pochopením a byla jsem okamžitě a nekompromisně postavena před rozhodnutí, které mělo definovat směr mého ozdravného pobytu na vzduchu nebe nad Berlínem: Jameson nebo Jack? Jameson končí mícháním úplně všeho od vodky až po zelenou, Jack se dá pít celý večer s kolou a pak spíte jako miminko. Bůhví, proč ten poslední skončil v hrnku s kafem. Hoka! Měla bych do playlistu ještě někde sehnat živák z aktuálních koncertů Wovenhand, ať je to aspoň trochu rokenrol.

Týden předtím jsem lezla na Ol-- Ne, mám něco lepšího! Psala jsem, že se stěhuju? Asi jo, ale to jsem se ještě stěhovala do Dejvic, teď už se stěhuju jinam. Kousek od kostela Sacre Coeur (v pohodě, je vysvěcený), což je i kousek sem, do kavárny V Sedmém nebi. Taky říkal kamarád (jehož názoru si vážím stejně jako těch barmanských), že poblíž je bezvadná kolumbijská restaurace, kde se schází zajímavě-divní lidi, z nichž někteří jsou víc potetovaní než já. Nevěřím! Což mi připomíná, že v pondělí jdu k Ondrashovi na kérku, a protože je to ve Znojmě, bude taky burčák. A ve stejný den ještě rozhovor s Michaelem Girou. Neměla bych pustit nějaké Swans? A Firewater! Rozhodně musíme hrát Firewater... Eh, zavíračka? Už zase? A pak že neumím pracovat. Chci říct odpočívat.