Šejkr na doma: Na viděnou

Tak a je to, zůstáváme doma. Touhle větou začínal první Šejkr na doma, bylo to 16. března. Kolik od té doby uplynulo času, pocitově? Půl roku? Už si nepamatuju, co jsem dělal, když mě napadlo psát tenhle seriál, a upřímně, nikdy jsem si nemyslel, že mi to vydrží tak dlouho. A nejspíš nikdo z nás si tehdy nemyslel, že budeme zavření ještě dnes. Ano, zůstáváme stále jednou nohou doma, ale všechno jednou končí, i tahle série. Během té doby se toho stalo hodně, kromě uzávěrek dvou čísel nespočet mailů a telefonátů, měnily se podmínky, prognózy i výhledy, měnila se nálada. Výrazně. A na těch textech je to vidět. Vyzněním i kvalitou. Často se mě různí lidé ptali, kdy to vlastně píšu, což bylo taky různé. Původní idea (bláhová, samozřejmě) byla psát každý den hned po probuzení, zčerstva, z první. To vydrželo asi týden. Některé díly zabraly pět hodin, na jiné byl čas sotva desítky minut, další jsem rozmýšlel několik dní. Původní sada poznámek vzala brzy za své, zejména v druhé půlce těch šestačtyřiceti dní už to pak šlo většinou rovnou „na papír“. A paradoxně mi posledních pár dílů připadalo, že to jde samo. Mozek je sval. Mám z toho dobrý pocit, neúprosná pravidelnost přinesla částečný řád, i když se mi občas zoufale nechtělo. Nebo mě to přivedlo na jiné myšlenky, což také není od věci. Někteří z vás píšou, že bych končit neměl, že mi to bude chybět. Bude.

Přemítám, na jak velké množství témat nedošlo. Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru, kterou světová situace vystresovala tak, že si koupila několik střelných zbraní; jindy zase o tom, jak jdou v českých e-shopech na dračku vzduchové pistole nebo mačety. Jako bychom se dokázali ubránit útokem. Chtěl jsem psát i o rouškách, jenže ty člověk viděl během sedmi týdnů tak často, že se mu o nich i zdálo. Mně tedy ano. Jeden díl měl být věnovaný jejich motivům, po částečném ponoru do záplavy bizarností jsem to ale vzdal. Asi by to stejně vyhrál Lukáš Pollert, který si na návštěvu k Daniele Drtinové vzal roušku s fotkou vlastního úsměvu. Jak se říká, to nevymyslíš. (Navíc mu byla evidentně velká.)

Čtyřicet šest dní přineslo samozřejmě spoustu hudby, některou budu mít tak úzce spojenou s karanténou, že si na minulé dny vzpomenu, kdykoli si ji pustím. Na některá jména bych bez separace ani nenarazil, jiným bych nevěnoval tolik pozornosti. Znám se. Díky za reakce na odkazy, které každý z dílů obsahoval, zdaleka se nevešlo všechno. Několik večerů mi dělala společnost loňská deska The Livelong Day od Lankum, při irských elegiích se z balkónu koukalo mnohem lépe, stejně jako u alb Townese van Zandta, která jsem během karantény projel mnohokrát. Jeden večer patřil The Cure, další zase Donnymu Hathawayovi, většina těch pocitů je nepřenosná. Níže najdete odkaz na playlist, kterému nechci říkat karanténní, ale je. Šestačtyřicet písniček, každá za jeden den. Bez pořadí, bez pointy. Aplikujte náhodným výběrem, každý ten den byl stejně jiný. Díky za to, že jste to četli. Díky za to, že čtete Full Moon. Brzy na viděnou. Tváří v tvář.