Gregor Sailer: Pastelová nervozita opuštěných budov

Omšelá průčelí domů, za nimiž tušíme prázdnou pláň. Bílé krychličky s temnými otvory vysklených oken. Opuštěný modernistický kostel plný světla, ale bez lidí. A samozřejmě výpravné bannery na fasádách zubožených ruských chalup. Rakouský fotograf Gregor Sailer ve svém posledním projektu důkladně prozkoumává fenomén Potěmkinových vesnic. Původně politický význam, ve kterém se nehezká pravda přetírá narůžovo, rozšířil o neméně bizarní a znepokojivý rozměr měst, která místo bydlení slouží komerčním či vojenským účelům.

Gregor Sailer je dobrodruh. Pracuje s formátem 6 x 9 mm, takže samotný aparát váží dvacet kilo. Nejradši fotí, když je zataženo, protože tlumené světlo nevytváří na fotografiích výrazné stíny. Nadšený je z písečné bouře, během které lze zaznamenat dramatický pohyb mraků, ale stejně tak ho vzrušují vzdálené mrazivé oblasti, kde teploty klesají k minus padesáti stupňům. Stejné útrapy, jaké zažívá v extrémních podmínkách, postihují také jeho klasickou fototechniku. Může se stát, že z fotografií nebude nic.

A není to krásná architektura, která ho uchvacuje. Taková práce by Gregora Sailera nebavila. Vydává se do nepřístupných míst, po nichž hodiny pátrá na internetu. Dostat povolení ke vstupu trvá měsíce, omezená je i doba, po kterou může na místě zůstat, samozřejmě pod permanentním dozorem ozbrojeného doprovodu. Aby to sám sobě ztížil – a také proto, že materiál klasické velkoformátové fotografie je drahý –, každou stavbu vyfotografuje pouze jedenkrát.

Pracuje pomalu: nejprve si celou scenérii obejde a prozkoumá všechna zákoutí a teprve poté se vydává fotit. Snímky pořízené dlouhou expozicí v řádu vteřin v divákovi vzbuzují vnitřní neklid. Diváka neznervózňuje obraz sám o sobě, jako je tomu třeba u inscenované fotografie, napětí vyvolává až kontrast mezi nadčasovou krásou architektonických forem a vědomím toho, k jakému slouží účelu. Dojem nepatřičnosti zesiluje fakt, že Gregor Sailer jen výjimečně fotí lidi. Stavby, v nichž nikdo nikdy nežil a pravděpodobně žít ani nebude, jsou výmluvné svým statickým, nadpozemským a podivně bezduchým půvabem.

Jakkoli se fotografický styl Gregora Sailera může zdát dokumentární, z fotografií Potěmkinových vesnic je zřejmé, že k práci přistupuje s až pedantským estetismem. Z jeho obrazů vystupují přísně geometrické struktury, architektonické vrstvy připomínají krajkoví, nebeská modř je potlačena do kovové šedi, odstíny bílých fasád ladí s tóny stínů v písku. Jeho série nás nutí meditovat nad harmonií barev a linií, ale nenechá nás příjemně spočinout. Na povrch se drásá vědomí lidské hlouposti, nenasytnosti, krutosti a marnivosti. I když i tady prosvítá naděje: kdosi v umělém městě, kde jsou cvičeni američtí vojáci, natřel kupoli mešity namodro.