Michal Pařízek | Články / Reporty | 12.11.2022
Všichni mluvili o clipping., nakonec do MeetFactory asi opravdu budu muset jít. Vynechat všechny koncerty na hlavní stagi se mi tady nepovedlo možná nikdy, i když vlastně zpět – dva tracky místních Personal Trainer jsem viděl. Ale musím to z paměti vyloženě dolovat, pozítří už o tom nebudu vědět. Stalo se toho příliš jiného, stala se Mabe Fratti.
Sedíme v Café DeRat, což, jak za ta léta asi už víte, není žádná kavárna, ale bar s kraftovými speciály z celého světa. Anglický sour k holandskému odpoledni pasuje náramně. Kamarád Koen (manažer Tramhaus nebo The Sweet Release of Death) poutavě vypráví o místní kapele We vs. Death, která v Utrechtu začínala před víc než dvaceti lety a vlastně ho navedla na DIY cestu. „Tam prostě musíš jít, to je pro místní scénu naprosto legendární místo,“ říká o Studiu Patrick, kde tihle místní veteráni hrají v neděli brzy odpoledne v rámci Tiny Room showcase: „Je to vlastně obyčejná zkušebna, ale prošli jí opravdu všichni. Je skvělé, že zrovna tohle místo pořadatelé zařadili do programu.“ Když si chcete nabrat na povinnostech, tak se zeptejte místních, co nevynechat. Jenže když tak Koena poslouchám, tak je mi jasné, že tohle opravdu vynechat nelze. S mírnou nevolí zapisuji do nedělního – už tak plného – odpoledního programu a přemýšlím, koho na tohle místní dostaveníčko vezmu. Najednou mi to dochází, stačí říct před Čajčíkem slovo legenda a bude.
Na Mabe Fratti utíkáme z nabitého koncertu Širom, bylo to skvělé, ale pořádně si je užijeme napřesrok v létě. Těšte se. Mabe Fratti se loni v žižkovském Atriu dařilo tak napůl, respektive potom, co jsme zažili včera večer, asi můžeme rovnou říct, že nedařilo. Stane se. O to větší očekávání bylo od utrechtského vystoupení, čekali jsme hodně a dostali tuplovanou porci. Mabe má unikátní dar ve svých cellových partech svádět dohromady nevídané množství nejrůznějších melodických odboček, jednotlivé prameny k sobě váže přirozeně, elegantně i vášnivě. Zároveň se nebojí ani syntezátorů, ani rámusu. V Utrechtu hrála s kytaristou a bubeníkem, v jednu chvíli se kultivovaně dronilo, jindy zase mohutně burácelo. V dříve poněkud decentním Jakobikerku nainstalovali pořádný světelný pult, takže kromě obligátních barevných kuželů se dokonce blikalo, neposedný kouřový alarm si s mlhostroji naštěstí nerozuměl pouze před koncertem. Jenže když Mabe začala zpívat, člověk na tohle všechno okamžitě zapomněl. Záměrně si odsedám od ostatních, nasazuji sluneční brýle a pouštím všechny myšlenky stranou. Teda skoro všechny.
Po koncertě bez váhání kupuji obě desky, Richard Foster mě Mabe představuje a slibuje, že nás propojí ještě mailem. Rozhovor prostě udělat musíme, po takovémhle koncertě to jinak nejde. S Nancy Mounir mám rande v sobotu ve dvě odpoledne, taky chtěla dělat rozhovor raději až po vystoupení. Na kouzelné hauntologické desce Nozhet El Nofous (Promenáda duší) oživuje skladby zpěvaček a zpěváků, kteří byli na vrcholu plus minus před sto lety. Ve spolupráci s místním The Flare Quartetem, dvěma uvaděči a okouzlující projekcí se promenáda na pódiu mění v pozoruhodnou hodinu dějepisu, během níž se kaskáda obrazů z minulosti mísí s myšlenkami na dnešek i na budoucnost. Pokud jsem předtím nevěděl, o čem se spolu budeme bavit, teď to nevím dvojnásob. Stejně tak jsem ještě nepřišel na to, jak vyřešit dnešní podvečer, kdy se do střetu Derya Yildirim, Irena a Vojtěch Havlovi a Lex Amor přidalo trumfové eso v podobě Lucrecie Dalt.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.