Hádanky z Utrechtu #2: Obrazy z minulosti

Všichni mluvili o clipping., nakonec do MeetFactory asi opravdu budu muset jít. Vynechat všechny koncerty na hlavní stagi se mi tady nepovedlo možná nikdy, i když vlastně zpět – dva tracky místních Personal Trainer jsem viděl. Ale musím to z paměti vyloženě dolovat, pozítří už o tom nebudu vědět. Stalo se toho příliš jiného, stala se Mabe Fratti.

Sedíme v Café DeRat, což, jak za ta léta asi už víte, není žádná kavárna, ale bar s kraftovými speciály z celého světa. Anglický sour k holandskému odpoledni pasuje náramně. Kamarád Koen (manažer Tramhaus nebo The Sweet Release of Death) poutavě vypráví o místní kapele We vs. Death, která v Utrechtu začínala před víc než dvaceti lety a vlastně ho navedla na DIY cestu. „Tam prostě musíš jít, to je pro místní scénu naprosto legendární místo,“ říká o Studiu Patrick, kde tihle místní veteráni hrají v neděli brzy odpoledne v rámci Tiny Room showcase: „Je to vlastně obyčejná zkušebna, ale prošli jí opravdu všichni. Je skvělé, že zrovna tohle místo pořadatelé zařadili do programu.“ Když si chcete nabrat na povinnostech, tak se zeptejte místních, co nevynechat. Jenže když tak Koena poslouchám, tak je mi jasné, že tohle opravdu vynechat nelze. S mírnou nevolí zapisuji do nedělního – už tak plného – odpoledního programu a přemýšlím, koho na tohle místní dostaveníčko vezmu. Najednou mi to dochází, stačí říct před Čajčíkem slovo legenda a bude.

Na Mabe Fratti utíkáme z nabitého koncertu Širom, bylo to skvělé, ale pořádně si je užijeme napřesrok v létě. Těšte se. Mabe Fratti se loni v žižkovském Atriu dařilo tak napůl, respektive potom, co jsme zažili včera večer, asi můžeme rovnou říct, že nedařilo. Stane se. O to větší očekávání bylo od utrechtského vystoupení, čekali jsme hodně a dostali tuplovanou porci. Mabe má unikátní dar ve svých cellových partech svádět dohromady nevídané množství nejrůznějších melodických odboček, jednotlivé prameny k sobě váže přirozeně, elegantně i vášnivě. Zároveň se nebojí ani syntezátorů, ani rámusu. V Utrechtu hrála s kytaristou a bubeníkem, v jednu chvíli se kultivovaně dronilo, jindy zase mohutně burácelo. V dříve poněkud decentním Jakobikerku nainstalovali pořádný světelný pult, takže kromě obligátních barevných kuželů se dokonce blikalo, neposedný kouřový alarm si s mlhostroji naštěstí nerozuměl pouze před koncertem. Jenže když Mabe začala zpívat, člověk na tohle všechno okamžitě zapomněl. Záměrně si odsedám od ostatních, nasazuji sluneční brýle a pouštím všechny myšlenky stranou. Teda skoro všechny.

Po koncertě bez váhání kupuji obě desky, Richard Foster mě Mabe představuje a slibuje, že nás propojí ještě mailem. Rozhovor prostě udělat musíme, po takovémhle koncertě to jinak nejde. S Nancy Mounir mám rande v sobotu ve dvě odpoledne, taky chtěla dělat rozhovor raději až po vystoupení. Na kouzelné hauntologické desce Nozhet El Nofous (Promenáda duší) oživuje skladby zpěvaček a zpěváků, kteří byli na vrcholu plus minus před sto lety. Ve spolupráci s místním The Flare Quartetem, dvěma uvaděči a okouzlující projekcí se promenáda na pódiu mění v pozoruhodnou hodinu dějepisu, během níž se kaskáda obrazů z minulosti mísí s myšlenkami na dnešek i na budoucnost. Pokud jsem předtím nevěděl, o čem se spolu budeme bavit, teď to nevím dvojnásob. Stejně tak jsem ještě nepřišel na to, jak vyřešit dnešní podvečer, kdy se do střetu Derya Yildirim, Irena a Vojtěch Havlovi a Lex Amor přidalo trumfové eso v podobě Lucrecie Dalt.