Hádanky z Utrechtu #3: Chicago rulez!

Nevím, jestli je to množstvím absolvovaných koncertů nebo intuicí, ale mám nějakou schopnost poznat, už když se kapela chystá, jestli to bude stát za to. Při příchodu do nevelkého, ale o to výše umístěného sálu příznačně nazvaného Cloud 9, byla energie tlakující se okolo scény téměř hmatatelná. Angel Bat Dawid a její The Brothahood předvedli neuvěřitelný set, respektive free jazz soulovou baptistickou mši, při které došlo na bezvládné vytržení, široké úsměvy i zaťaté pěsti. Festival Le Guess Who?, mise 2019, den třetí. Pod nadvládou Chicaga.

Možnost setkání s Jamesem Merrym, který už deset let tvoří pro Björk kostýmy a vlastně kompletní vizuální identitu, se těžko dala odmítnout. Expozice jeho děl, která je k vidění v místním muzeu, sice čítá pouhé dvě masky a dalších pár prací, ale je vlastně milé, že se něco takového děje. Otázky a odpovědi s anglickým výtvarníkem přilákaly v sobotu odpoledne na třicet lidí. Křeslo pro hosta bylo umístěno v rohu vedle expozice a už podle toho bylo jasné, že nepůjde o příliš formální záležitost. Merry přišel se zapletenými dlouhými vlasy krátce po jedné, na tváři jednu ze svých pověstných masek a v ruce (asi?) mikinu, na kterou při odpovídání na zvídavé otázky vyšíval zdobného ptáčka. „Jak dlouho trvá vyrobit jednu masku?“ „Často i několik let, než ji dotáhnete od prvotního nápadu k finální realizaci.“ „Co je při jejich výrobě hlavní?“ „Představivost a trpělivost.“ „Jak se nosí?“ „Nejsou příliš praktické, skoro přes ně není vidět.“ Aby také ne, když máš před každým okem velkou stříbrnou perlu, proběhne mi hlavou a vydávám se do další části muzea, která ukazuje poměrně dramatickou historii místního nákupního centra. Je spojené s nádražím a kupodivu velice přirozeně vyhřezává přímo do letitého středu města. Začalo se v roce 1963, nápad i jeho realizaci provázely místní nepokoje a stávky, hotovo není dodnes.

fotogalerii z třetího dne festivalu hledejte tu

Třetí den jsme se konečně dostali do naší oblíbené rybárny Visjes – kibbeling je pořád křehký, čerstvý a citrónová majonéza nadýchaná. Sobota je možná nejen v Holandsku oblíbený den na procházky, nákupy nebo prostě příležitost se jít jen tak vyvětrat. Město je tradičně plné lidí, a to se ještě na večer chystá světelná paráda u příležitosti dne svatého Martina. Jeden husu, jiný lampióny, na ty jsou v Utrechtu experti. Vyráží se z náměstí u katedrály Dom, které se už od brzkého odpoledne začíná plnit roztodivnými výtvory z papíru a dřeva – nechybí drak, labuť ani nějaký medvěd či co, některé modely musí nést několik lidí. Courání je uklidňující, zároveň vede k jistému zpomalení. Ke kostelu svatého Jakuba na řecký ženský sbor Isokratisses dorážím ve chvíli, kdy se valí davy zjevně nadšených diváků ven, na tureckou taneční psychedelii v podání trojice Lalalar zase necelou čtvrt hodinu před koncem koncertu. Sál je narvaný, ale i zpoza otevřených dveří to zní zatraceně dobře. Lalalar mají venku sotva tři singly, východní melodie se proplétají s dubovým diktátem a razantním beatem, zároveň jim nechybí až „rockersky“ lascivní vyzývavost a samozřejmě ani kníry. Zdá se, že Baba Zula mají důstojného nástupce, těšíme se na celé vystoupení na Mentu.

Album Universal Beings od Makayi McCravena jsem před rokem poslouchal nápadně často. Čtyři strany dvojalba, čtyři koncertní záznamy v odlišných sestavách, včetně jmen jako Shabaka Hutchings, Junius Paul, Nubya Garcia a mnoho dalších. Pozoruhodná porce hudby, která přes odlišnost jednotlivých poloh drží skvěle pohromadě. Koncert byl samozřejmě hodně jiný, musel být i díky skromnější sestavě hudebníků, ale intenzita a náboj, které si McCraven a jeho spoluhráči udržovali po celý set, byly pořád výjimečné. Přišla mi na mysl slova právě Shabaky Hutchingse (Sons of Kemet nebo The Comet Is Coming), která mi tady v rozhovoru před rokem řekl: „Jazzové kapely z naší generace budou jednou headlinovat velké festivaly typu Glastonbury, uvidíš.“ Při pohledu na našlapaný Grote Zaal a hlavně na masu tancující na ve skutečnosti nesmírně složitou hudbu bylo tohle odvážné tvrzení zase o něco blíž realitě. Témat na zítřejší interview s McCravenem je najednou o něco víc, chicagský bubeník bude ještě předtím v utrechtském rádiu Stranded FM pouštět desky.

Koncert Angely Bat Dawid byl přesně tím druhem zážitku, za kterým se na festivaly typu Le Guess Who? jezdí. Letošní debut The Oracle je povedený, ale to, co The Brothahood ukazují naživo, je z jiného světa. Vlastně se ani nedá mluvit o koncertě, spíše o nějakém happeningu, rituálu nebo rovnou mši. Právě na legendární baptistické seance si při tom, co se děje na pódiu, vzpomenete nejdříve, ale zároveň je k tomu třeba přidat velkou dávku freak momentů, voodoo čarování se zvonečky, kostřičkami i laptopem a ohromující nasazení všech zúčastněných. Angel Bat Dawid je jednou soulově vřelá, aby s ní o pár minut později cloumal hluboký a nepředstíraný hněv, zaťaté pěsti letěly nahoru za tu sotva hodinu několikrát. Došlo i na až náboženské vytržení jednoho z vokalistů, kterého jeho kolega musel uklidňovat. Hudebně někde mezi free jazzem, gospelem a zuřivým art punkem, nasazením i napětím nepříliš daleko od Algiers například. Tam, kde je album The Oracle přes veškerou naléhavost klidné a konejšivé, přichází živě uragán. Pozoruhodné je, že se celá tahle divoká a zdánlivě chaotická struktura nikdy nerozpadne, podobně jako u Algiers ji drží pohromadě talent a schopnosti. Chicago je bezpochyby jednou z kolébek moderní populární hudby, zdá se, že Angel Bat Dawid by mohla být další z řady nositelů pochodně. Pamatujte si to jméno.

DJ s přízviskem Hairy Krishna, který včera bavil publikum v pauzách v klubu Cloud 9, sice vypadal jako fanoušek Oasis, ale pouštěl výjimečnou hudbu, která navíc parádně zapadla do poněkud neurovnané a dlouhé zvukovky Angel Bat Dawid. Díky tomu jsem nestihl ani oblíbenou Sudan Archives, ani The Buga s hosty, zato si vezu tip na album Always Already Here dvojice Jonas Munk a Nicklas Sørensen, jehož úvodní skladba Shift zněla těsně před koncertem The Brothahood. Nebylo by nic divného, kdybychom se tady s nimi za rok setkali, kapela je ostatně ocenila taky, saxofonista si šel s DJem plácnout. We Are Family, říkala Angel Bat Dawid.