David Čajčík | Články / Reporty | 19.09.2014
V první řadě je potřeba ocenit fakt, že do Prahy přijela popová hvězda na vrcholu své popularity a nemusíme čekat několik let, než vlivem skomírající slávy sleví ze svých nároků a svolí svou show uskutečnit i u nás. Pharrell Williams v poslední době promlouvá do globálního popu v nebývalém měřítku, navíc Daft Punk jen tak nepřijedou, takže Get Lucky věrněji než od Pharrella nelze (jsem si myslel). Snad i díky tomu byla O2 arena navzdory původním předpokladům slušně zaplněná.
Předskokani byli dva, skokan a skokanka, což je u monstr akcí netradiční tah a v tomhle případě čistý nerozum. Cris Cab má rád reggae, a kdyby rapoval, tak by si mohl střihnout duet se Selah Sue, ale v momentálním rozpoložení by ho, obávám se, převálcovala. Hráč na saxofon byl vítané zpestření, některé refrény měly drive, jiné ho jen vytrvale předstíraly. These are two roses/ I picked them from your garden/ I’m begging for your pardon. To je poezie, panečku. Zatímco Cris se dal přežít, možná i užít (pokud dupete nohou s důrazem na třetí), zpěvačka Foxes si to pokazila už před začátkem setu. Čekat na předkapelu tři čtvrtě hodinu, když vás ještě čeká čekání na Pharrella, na poslední metro, to je jak čekání na Godota. A ani nebyl důvod čekat. Asi i díky zpoždění působila kapela i anglická zpěvačka nervózně, výkon mdlý, hluboký hlas se nevzdaloval ze své pohodlné zóny, pár naučených tanečních kroků se opakovalo stále dokola a její electro pop je upřímně stále stejný.
Egyptské intro natáčené snad tisíci smartphony odstartovalo show hlavní hvězdy a byla to právě první část setu, která působila nejjistěji. Písně z G I R L neopouští skvělá funková kytara, Pharrell paradoxně během večera zvládal intonovat hlavně ve svých slavných vysokých polohách a kupříkladu Marilyn Monroe byl příslib nezapomenutelné show, který se nenaplnil. A přitom design samotný byl vkusný a decentní. Čtyři schodiště do prázdna a zbytek tvořily obrazovky, na kterých rozkvétaly pestrobarevné animované květiny, mrkala zvířátka a vůbec - bylo vidět, že si někdo dlouho hrál a na výsledek může být pyšný. Proslovy mezi čísly byly sice příliš dlouhé, ale Pharrell působil sympatickým dojmem a potvrzoval to i činy. Tanečnice nechal předvést sólo číslo s upoutávkou na vlastní stránku, několikrát pozval fanoušky na pódium a nezdráhal se s nimi zatancovat, obejmout, políbit neboli darovat minutu slávy a vzpomínky na celý život. Věci, co dělat nemusel, ale přesto se rozhodl dělat.
Průser byl v hudbě. N.E.R.D.o.v.á. část působila nuceně a rozpadle, Pharrell není moc dobrý rapper, minimálně naživo, a i rádoby našlapaná choreografie byla spíš směšná. Navíc v průběhu show přestával zpívat a nechával za sebe mluvit backing track, případně dvě doprovodné vokalistky. Chvílemi nezpíval ani to, co by skutečně měl, a jeden z předpokládaných vrcholů večera, Get Lucky, bylo snad největší zklamání. Z celé písně zazpíval snad patnáct procent textu a zbytek vzdal, zašeptal nebo maximálně vyštěknul. Lose Yourself to Dance byla o něco lepší, ale pachuť zůstala a konfety při závěrečné obligátní Happy působily spíš jako výsměch. „Tak jsme si to užili děti a ani to nebolelo. Teda alespoň mě.“
Pharrell Williams (us) + Foxes (uk) + Cris Cab (us)
18. 9. 2014, O2 Arena, Praha
foto © Karel Šanda
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.