Hidden Orchestra živě poprvé: K čemu je tahle muzika ideální?

Vyšly jsme raději dřív – určitě přijde spousta lidí a neměly bychom si kam sednout. Olomoucký Jazz Tibet Club se před koncertem skotského kvartetu Hidden Orchestra opravdu pomalu plnil už hodinu předem, hosté popíjeli, jedli a klábosili do rytmu jazzově laděné hudební kulisy. Veškeré klábosení však ustalo, jakmile pohodovou atmosféru rozsekly první tóny „schovaného orchestru“. Slova napůl vyřčené věty rázem ztratila smysl a záhy se vytratila i s původní myšlenkou. Nahradila je myšlenka nová, jakási nerozluštitelná idea, která stála za těmi výraznými tóny. Na podiu bylo pouze pět lidí, ovšem bohatá kompozice rozcházejících se melodií, které se v posluchačově zvukovodu přirozeně scházely, se vtíravě nacpala do každého koutu dvoupatrového Jazz Tibet Clubu a sváděla k myšlence, že někde pod námi musí být schovaný celý živý orchestr, tak jako bývají ty divadelní ukryté pod jevištěm.

Z tranzu nás vytrhl až moment, kdy první skladba utichla a ochromené publikum se probudilo k bouřlivému potlesku. „Džíky,“ ozvalo se z podia a českého děkování se frontman Joe Acheson držel celý koncert. Zvedly jsme se, abychom se na Hidden Orchestra mohly podívat zblízka, a se zklamáním jsme si uvědomily, že lidi se do klubu nahrnuli dlouho před začátkem, ne aby si našli místa k sezení jako my, ale aby se postavili do vyklizeného prostoru pod podiem, který byl už nepropustně plný. Publikum sestávalo z otrkaných znalců, hudebníků a fanoušků Hidden Orchestra, ale náhodný posluchač nebyl výrazně znevýhodněn. Hudba nevyžadovala předchozí znalost či afekci, aby si vás podmanila. Hudba Hidden Orchestra jako by vznikala přímo na místě a sama tvořila. Tvořila pocity, myšlenky, asociace i vizuální představy.

Chtělo se mi říci, že tahle muzika je ideální k – K čemu? Vlastně k ničemu. Neposlouží jako ukolébavka, jelikož její dynamika je všechno jen ne uhlazená a uspávající. Nehodí se ani jako zvuková kulisa ke konverzaci s přáteli – její poslech vyžaduje individuální prožitek, který posluchač musí zpracovat sám, takže simultánní rozhovor nepřichází v úvahu. Napadlo mě, zda by snad muzikální inventismus mohl posloužit jako inspirace či stimulace při práci, ovšem v zápětí jsem i tuhle možnost zavrhla. Fluktuace tónů byla tak podmanivá, že by s největší pravděpodobností narušovala jakýkoli systematický tvůrčí proces a rozrážela ustálené myšlenky novými, neočekávanými nápady.

A tak jsem se já, královna multitaskingu, smířila s tím, že při poslechu Hidden Orchestra budu prostě jen poslouchat, koukat do prázdna a tříbit myšlenky. Ona vám ta hudba ani nedá moc na výběr. Nejde jí říct ne. Z obou stran podia diktovali tempo dva bubeníci, uprostřed se do toho občas pořádně opřel klarinet a bosá manželka frontmana Poppy Ackroyd střídavě překvapovala jemnými tóny kláves a vybrnkáváním na elektrické housle. Aby se snad nenašel někdo, kdo by v této demokracii melodií a nástrojů nenašel reprezentaci, obalovala živě produkované tóny elektricky generovaná hudba. Konečný souzvuk byl tak plný, že jsem měla pocit, jako by se ze mě stal jeden velký, rezonující zvukovod.

Podobný pocit asi měla většina přítomných, jelikož se několik jedinců bezděčně klátilo, pohupovalo nebo bezmyšlenkovitě pohazovalo hlavama. Hidden Orchestra měli úspěch. Poté, co si publikum vydupalo první přídavek, se bouřlivě dožadovalo druhého až do té doby, než ze zákulisí vyšel jeden ze členů kapely, aby dal jasně najevo, že je konec. Hidden Orchestra byli schovaní za oponou a klub ještě pořádnou chvíli zpracovával právě ukončenou orchestrální smršť.