Tereza Posturová | Články / Reporty | 02.02.2013
Britští Hidden Orchestra mají venku druhou desku Archipelago už dobrého čtvrt roku. Tři měsíce je dostatečně dlouhá doba na to, aby si nejen fanoušci stihli album pořádně osahahat. Nadešel tedy ten správný čas zjistit, jak si pětice v čele s Joe Achesonem věří naživo. V rámci České republiky si Skotové zvolili dvě koncertní města – Praha je samozřejmost, ale poměrně nečekaná volba padla také na Olomouc. Hudební překvapení roku už v lednu?
Olomouc - město, které stojí (alespoň co se alternativněji zaměřené kultury týká) na studentech. Kývnout tedy na termín koncertu uprostřed zkouškového období, kdy většina jedinců z hlavní cílové skupiny potenciálních návštěvníků sedí doma na zadku s hlavou zabořenou ve skriptech, byla jasná sázka na nejistotu. Ale s tour dates prostě nehnete. I z poloprázdných ulic se však nakonec vyprofiloval menší dav, který se přišel podívat, jak ten nu jazz s postrockovými a ambientními prvky vlastně vypadá.
Jazz Tibet Club platí za zavedenou značku, a to nejen na poli olomoucké kulturní scény. Minulý týden Please The Trees, nyní Hidden Orchestra (a zezadu mávají Shearwater, Erik Truffaz Quartet a nespočet dalších zajímavých jmen). Čtvrt na osm a lidi se začínají množit geometrickou řadou. Vyprodáno je silné slovo, ale životní prostor pod pódiem by přirovnání k plechovce sardinek určitě snesl. Na okupaci barového pultu můžeme zapomenout, takže jedno pivko ze slušnosti na stojáka musí bohatě stačit. Následuje obsazení strategicky výhodné pozice v pravém předním kvadrantu s početným hloučkem „malých lidí“ (naproti v Metropolu zrovna dávali Hobita, snad si nespletli sál...). Neveliké pódium z větší části zabraly dvě bicí sestavy. Vzadu se krčilo Nord piano s mixážním pultem. Zbývající volné místo asi metr čtvereční. Trocha kouře, modré světlo, první kapka potu. Začínáme.
Před půl devátou se z backstage vynořili tři mladíci - prototypy studentů místní Fakulty tělesné kultury. Jen ty krosny chyběly... Bubeníci Tim Lane, Jamie Graham a pan trumpetista, neoficiální člen kapely. K pianu bosky přicupitala zrzavá slečna z „fildy“ Poppy Ackroyd a jako poslední doplul Velký Joe. Hidden Orchestra v plné polní. Set uvedli chystaným novým singlem. Lid se houpe. S posledními tóny přichází bouřlivé přijetí, které musí utnout až další parádní kousek.
Každý hráč soustředěně vrství melodie ze svého nástroje do pozvolna rostoucích zvukových výšin, které dosahují vrcholu vždy v jeden přesně daný moment, aby mohly následně sestoupit zpět do nulové nadmořské výšky. Oproti deskám byl takto ještě více umocněn dojem pomalu se pohybujícího, pulzujícího organického celku, který se střídavě rodil ve zvukové explozi, zanikal s posledními doznívajícími tóny každého songu a drolil se o oranžové stěny klubu. Naživo navíc Hidden Orchestra dokázali odstranit na albech přítomnou průhlednou, avšak neprostupnou clonu, jedinou překážku, zabraňující vychutnat si naplno všechny odstíny jejich pestré tvorby. Lze se skrz ni sice dívat, ale šáhnout si už nemůžete.
S každou další skladbou vytvářel kvintet čím dál silnější atmosféru, která po téměř hodině a půl vygradovala se závěrečnou Out of Nowhere. Kapela krásně srostla jak s klubem, tak s publikem. Symbióza jak Brno. V Olomouci. Během večera zazněl průřez celou (zatím ještě poměrně nepočetnou) diskografií, kdy se aktuální věci volně střídaly s těmi staršími. Neopomněli ani na Hushed s hostujícím Floexem. Bez Floexe. Ale je to prý „nice guy“ a taky „very talented“. Možná z této spolupráce vzejde časem i nová deska... Tleskalo se, ječelo, rohlíky na tvářích, ovšem po jednosongovém přídavku jsme se kapely už nedočkali. Škoda, tenhle noční soundtrack bychom uvítali v prodloužené verzi.
Hidden Orchestra (uk)
30. 1. 2013, Jazz Tibet Club, Olomouc
foto © Andrea Petrovičová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.