Hlavně žádný strach (Dům kultury a únavy)

Čtu si program akce, kterou pořádá v pátek a sobotu brněnské HaDivadlo ve spolupráci s performativní skupinou Terén, a nemůžu se naladit. Dům kultury a únavy, čtu už asi po páté, a nejsem si jistá, co čekat. Moje tělo je chrámem únavy a kulturního hladu, to je zatím jediná paralela, která mě vábí nahlédnout do projektu organizovaného během končících divadelních prázdnin.

Přicházím příliš brzo, splývám s účinkujícími. Rekognoskuju prostor, dávám si za cíl být zvídavá. Vedu lehkou konverzaci se Šimonem Křížem, který společně s Bárou Herichovou nabízí návštěvníkům možnost změny identity – vyměň si oblečení za jiné, použij šminky a pusť si walkmena, buď na chvíli někým jiným, kým jen si zamaneš. Pokračuju dál. „Zdravím, co se tady dá zažít?“ ptám se slečny u schodů horního foyer, která má před sebou rozložené výtvarné potřeby a keramické kachle. „Tohle je dětský koutek,“ odpovídá, „aha, díky,“ opáčím a připadám si trochu jako jeliman, že jsem to nepoznala. Odteď víc koukat a míň mluvit. Na chvíli se zašiju do gamerského doupěte Kolektivu FRAG a tupě sleduju, jak skupina různě starých týpků hraje PUBG. V sále mezitím sviští jedna přednáška za druhou. Dál zkoumám prostor a objevuju několik samostatných salonků vyzdobených barevnými světly a třpytivými ozdobami. „Teď tu ještě nic není, ale večer bude. Nechcete se přihlásit na masáž nebo výklad snů? Na nehty rezervaci nepotřebujete,“ reaguje na mé zmatení slečna v kuchyňce. „No jasně, proč ne,“ říkám a uvědomuju si, že tohle bude přesně ten způsob, jak se dostat programu pod kůži. Zapisuju se na planetární masáž a výklad snů na pozdní večerní hodiny.

Odcházím domů. Napadá mě, že vůbec nejlepším způsobem, jak se postavit k hlavní myšlence Domu kultury a únavy, která krom environmentálních témat řeší hluboké vyčerpání jednotlivce kvůli neustálému tlaku na výkon a aktivní trávení času, je prostě jít domů a pořádně se vyspat. Mám živé sny až do šesti hodin, pak vyrážím na masáž. Zuzanu Janečkovou tu dnes zastoupí Javier, charismatický masér, který roky pečoval o členy olympijského týmu. „Dobrý den, všechno dolů, ručník tady, hlavu sem,“ praví s pragmatickým přízvukem a odchází z místnosti, abych se mohla svléct a uložit na masérské lehátko. Je pološero, místností zní nahrávka ruchů a noisových zvuků navozujících pocity průletu vesmírem. Haptická zkušenost ve spojení s netradičním zvukem mi přináší sérii intergalaktických vizí, až je mi líto, že masáž už po dvaceti minutách končí.

Na tarotový výklad snů si mám připravit sen k rozboru. Cítím se trochu v pasti, protože se mi sny zdají opravdu často a nedokážu si vybrat, o kterém chci mluvit. Z dilematu mě vysvobozuje výklady vyčerpaná Veronika Vlková. Nakonec se věnujeme klasickému tarotu a já, věčný skeptik, jsem uhranutá.

Na sobotní program už nejdu sama. S milým jdeme vyzkoušet virtuální realitu, vyslechneme sérii přednášek a on se pak z hecu nechá zapsat do pop-up kadeřnického salonu Jelizavety Rapaić. Účastnit se zušlechťujících procedur v pokročilou noční hodinu je jistým způsobem extrémně sexy. Proč se vlastně do míst, které souvisí s péčí o sebe, nechodí až v pozdních večerních hodinách, v rámci párty? No jasně, má to své důvody, ale tento způsob realizace se mi zdá aktuálně skutečně šťastným.

V psychedelickém fialovomodrém světle se dějí věci. Hranice mizí a beze slov se vynořují nové konexe. Stačí zahrát na strunu nám tak vžitého alkoholismu a všechno začíná plynout v proudu synchronicit a rozmanitostí, který sbližuje. Je to jak reklama na poděbradku, jenom pod vlivem. Jelizaveta tančí ve své plisované sukni a nůžky v její ruce přesně ví, co dělat. Zkracujeme, zkracujeme! Hlavně žádný strach. Za závěsem z třpytivých plastových čoček se dějí věci, jen stěží se odhaduje, jak nové modely obstojí před tvrdým reálným světem, ale kdo se dnes ptá? Všechno je správně a není tu, kdo by soudil. Službičku za odměnu, v zástavě platím za účes svého milého fotkami kadeřnického interiéru. Why not!

Dům kultury a umění je netradičním experimentálním projektem přinášejícím alternativní přístup k fungování kulturních institucí. Hraje si s interaktivitou, aktivnějším zapojením návštěvníka, dovoluje si jít více do hloubky a dává prostor autonomnímu výběru jednotlivce. První ročník tohoto typu akce úspěšně čeří vody tradičních představ o programu v divadelním prostoru. Netlačí na zapojení do aktivit, dává prostor k vydechnutí a zastavení.