Hudba ze zapomenutých míst minulosti (Garlands)

Je to jako probuzení ze zimního spánku. Spánku, který trval dvacet let, během nichž svět kolem kvapíkem běžel dál a hybernující těleso nechával nerušeně odpočívat v podhůří. Usazená na půl cesty mezi Frýdkem-Místkem a Frýdlantem nad Ostravicí uprostřed beskydských svahů a lesů procitla opět v loňském roce k životu formace Garlands. Zdá se, jako by dvě dekády trvající pauza proběhla kolem kapely bez povšimnutí a nová hudba tak přicházela ze zapomenutých míst minulosti.

Zvukem Ztracená místa navazují tam, kde kapela skončila v roce 2003 se svým albem Osamělý večer, tedy u poctivého kytarového zvuku odkazujícího na kapely jako Siouxsie and the Banshees nebo Killing Joke. Na první letmý poslech se může u novinky vkrádat myšlenka, že se jedná snad téměř o obyčejný kulturákový rock, jakého nabízí české periferie víc než dost. Vyplatí se ale do hudby Garlands ponořit pozorněji. Jejich pojetí rocku s prvky gothic-punku totiž nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost. Stránkou kapely, která ji úspěšně vyčleňuje z výše zmíněné kategorie odrhovaček, jsou především dechy v podobě klarinetu a flétny, které vstupují do tradičních a umně zahraných kytarových vzorců občas zcela znenadání a posunují tak beskydskou skupinu o několik úrovní výš.

Nejhutnější atmosféru stoupající jako mlha nad Radhoštěm najde posluchač v samém závěru v songu Poslední cesta. Hřbitovní tématiku doplňuje flétna, která se zde osamoceně bez klarinetu dostává do nejzajímavějších poloh, basová linka vystupuje do popředí nejvíce z celé desky a dotváří potřebnou hloubku. To vše v polovině písně doplňuje hlas Rudolfa Hrušinského v roli Karla Kopfrkingla, což příhodně, a v tomto případě nelacině, dotváří dojem výletu na krchov, kde symbolicky končí cesta celé nahrávky.

Ztraceným místům by podobně intenzivní atmosféry slušelo více a je škoda, že nenabídnou během svých třiceti minut příliš dalších výraznějších výletů pryč z bezpečných vod jako Poslední cesta a drží se spíše sveřepě svého výchozího zvuku. Části alba, jako například Pod maskou nebo Černí koně tak skutečně spíš jen procválají kolem, než aby se zaháčkovaly v mysli. Téměř čtvrt století stará původní tvorba kapely přitom nabízí tóny deroucí se pod kůži hned od úvodních akordů otevíráku Vitriol, při jehož poslechu se zdá, jako by vám někdo nožem pomalu přejížděl po zádech.

Ztracená místa jsou hrou na jistotu a navazují na to, co Garlands fungovalo v minulosti. I tato jistota ale servíruje dostatečně svébytný materiál, který si svoji pozici v rámci českého undergroundu v klidu obhájí. Doufejme, že nebude třeba čekat dalších dvacet let, než se Garlands vydají hledat další nepoznaná místa, která jim vlijí do žil i touhu po ještě větším hudebním dobrodružství, ať už na hřbitovech, nebo jen uprostřed hustých lesů.