Martin Šmíd | Články / Recenze | 02.02.2023
Někdy nastane ta správná atmosféra, kdy z nálady samovolně kondenzují nápady. Duo Dev Lemons a Nicka Greena Queef Jerky ji zachytilo a vtisklo do pětadvacetiminutového hybridu hyperpopu a hip hopu. Možných původů tohoto jevu je spousta, ale pro Queef Jerky je to charisma, chemie a humor obou členů. Dev, Nick a další hostující (Hivemind, gabi belle a další) nezačínají od nuly. Všichni si svým mixem humoru a hudby vybudovali za posledních pár let na youtube věrnou a stále se rozrůstající fanouškovskou základnu hudebních nadšenců.
Samotná hudba je s internetem spojená tak silně, že se bez znalosti jeho vnitřních vtipů a referencí člověk u Queef Jerky neobejde. Queeflemania přidává na přirozeně se rozvíjející online humor svoji vlastní vrstvu, která bude zanedlouho překryta vrstvami dalšími, jež zkreslí její nynější kontext. To může být trochu mínus, ale naštěstí to skupina nebere tak vážně. Skupina totiž nebere vážně téměř nic. Aspoň to tak zní. V Brinterlude, repríze otvíráku Let Me See That Ass, jsou sloky vymyšlené na místě a pohybují se od imitací britských stereotypů k bezvýznamným citoslovcím. Humor zastřešený volně proudícím nonsensem běhá od vulgární obrazotvornosti k „tvoje máma“ vtipům. Vtip je vždy na prvním místě.
Stejně důležitá je pro Queef Jerky možná jen hudba. Ta stejně jako texty nezůstává dlouho na jednom místě. Protože co se nehýbe, není zábava. Osobité instrumentály se často změní uprostřed písně. Adam Levine Burger zničehonic přepne mezi zkreslenou basou do akustické kytary a svižného rytmu a Queef Stew změní beat aspoň třikrát. Queef Stew taky funguje jako středobod alba. Sedm hostů si předává mikrofon a soutěží o nejstupidnější hlášky. Soutěž končí nerozhodně. Ve svých sedmi minutách skrývá track nejsilnější a nejzapamatovatelnější momenty („Copy-paste it/Belly button can I taste it?“), ale zároveň ne zcela obhajuje svoji čvrt albovou délku. Tento přestupek však napravují kratší následující songy (Bungalow 42, Corporate Song).
Pod nánosem infantilního humoru se skrývá melodická schopnost a talent. Queef Jerky je pro oba členy, kteří tvoří i sólově, průlivem pro neseriózní a nefiltrované nápady, pro které v jejich vlastních projektech možná není místo. Dělají hudbu pro specifickou cílovou skupinu a do té se trefují přesně a se vší silou neohraničené zábavy.
Jakub Veselý 21.11.2024
Inšpiráciami sa Templeman netají, na R&B a soulových prvkoch sa podpísala hudba Stevieho Wondera a Princea, indie rock s jemnou psychedéliou pripomínajú Tame Impala alebo MGMT.
Magdalena Fendrychová 11.11.2024
Texty se nezabývají současnými společenskými problémy nebo zásadními citovými zvraty, spíš popisují každodenní situace a fantazie.
Žofie Křížková 05.11.2024
Dvaačtyřicetiminutová stopáž zahrnuje jediný track a ten nabízí ponor do hluboce meditativní lázně neopakovatelných nuancí. Za týden v Praze.
Sára Prostějovská 28.10.2024
Synthpopové Forgive Too Slow vypráví deset krátkých příběhů lásky, jíž autorka v každém z nich nahlíží jinýma očima.
Šimon Žáček 28.10.2024
Druhá série Rodu draka se tak moc věnuje intimním chvílím rodinných členů, až zapomíná na zásadní konflikt. Anebo je to záměr?
Lea Valentová 25.10.2024
Dômyselnú dramaturgickú pavučinu tak organizačný tím pretkal napríklad lokálnymi mýtmi aj ladením nástrojov z mimoeurópskych lokalít.
Michal Berec 05.10.2024
Nosným kameňom je hypnotická repetitívnosť motívov, improvizácia na pomedzí apalačského folku a jazzu, ktorá sa ale môže postupne začať zlievať.
Richard Michalik 31.08.2024
Opäť cez vydavateľstvo Constellation (Godspeed You! Black Emperor, Jerusalem in My Heart) a opäť s rovnakým producentom (Zach Scholes).
Jakub Veselý 30.08.2024
Názov Doomer Music je na mieste a album nám prináša pohľad do sveta, v ktorom sú ľudské emócie potlačené, kde môžeme vidieť len drsnú schránku panelových domov.
David Stoklas 27.08.2024
Final Summer je deska, ze které čiší životní síla a touha něco dělat. A dělat to navzdory příkořím.